V této obci, v níž už léta vládne starosta Robert Kopecký - poslanec za ČSSD, někdejší Zemanův pretorián a nyní Grossův podporovatel - volí drtivá většina lidí soc. dem. Čestným občanem je tu Miloš Zeman i Miroslav Grégr. Zkrátka jde o lakmusový papírek, na němž mohou soc. dem. funkcionáři ověřovat pravost svých postupů.

Právě proto Kopecký přiznává, že měl před Škromachovou návštěvou obavy, jestli lidé usměvavého ministra nevypískají. Strach ale vystřídalo nadšení. "Vládní krize je nezajímala, chtěli vědět, kolik dostánou přidáno na důchodech, a ten Zdeněk jim to přesně na korunu vypočítal, kolik to bude a za jakých podmínek. Lidi byli spokojeni, a když se pak šlo do hospody, ptal se někdo: Co vám ten blbec nakecal? A ti, kteří na besedě byli, mu řekli: Měls tam přijít, byl bys možná chytřejší. Měl jsem fakt radost, ta komunikace se velice zlepšila," vypráví Kopecký.

Trefil tím hřebíček na hlavičku, protože zlepšení komunikace - jinými slovy dobrý umělecký dojem - se stává v těchto dnech obzvlášť v soc. dem. zaklínadlem. V těchto dovednostech vede přesvědčivě Stanislav Gross.

Je obratný ve výběru nejen příhodných slov a tónu jednání s tou kterou skupinou politiků - na své socany používá jiný rejstřík než na koaliční partnery a i tam se to liší v závislosti na veřejném či soukromém charakteru rozhovorů. Úřadující předseda se také snaží věci předvídat a načasovat. Ctí zlaté divadelní pravidlo, že když je na scéně puška, do konce představení se z ní musí vystřelit, jinak tam nemá co dělat.

Zároveň využívá znalostí shromážděných za víc než deset let, po které se zajímal o mediální svět a o profily jednotlivých novinářů. Neuráží žurnalisty jako Zeman, neuzavírá se před nimi jako Špidla, snaží se být maximálně vstřícný - ale také si klade za cíl ve svých odpovědích prosadit to, co potřebuje dostat do povědomí veřejnosti nebo politických protihráčů.

Novináři ironicky pojmenovali přetahování lana přes média, kterým se v minulých dnech pilně zabývali Stanislav Gross a Miroslav Kalousek, soubojem titánů. V divadelním kusu s názvem Sestavování vlády v Čechách jsou bezesporu hlavními postavami a z celého ansámblu si vedou nejpřijatelněji pro publikum. Herci ve vedlejších epizodách, z nichž si dělal zálusk na dobrý koláč sledovanosti díl Vzpoura Jana Kavana, nejsou zdaleka tak dobří.

Kavan vsadil na využití velkých monologických ploch, které se snažil zaplnit nikoli dynamickým projevem, ale jakýmsi postmoderním brumendem. Navíc na konci dílu bez jakéhokoli dramatického rozuzlení vzpouru odvolal jen s matným slibem, že se v příští epizodě možná dočkáme konfliktu. Takhle se divácké rekordy netrhají.

Kalousek je přesvědčivý v nacvičené poloze klidné síly. Čas od času však sklouzává z interpretace, která by se hodila pro českého křesťana, k pojetí jako vystřiženému z amerických filmů, kde má kladný hrdina sice zlaté srdce, ale je drsný pruďas, až to bolí. V tomto bodě se zdá být Grossovo nadání k roli slušného, nevyvyšujícího se, optimistického hocha pro domácí prostředí nadějnější.

Z okolí ideových spřízněnců Vladimíra Špidly však zaznělo jiné hodnocení současné situace, které je odvozeno od pohledu na celou Evropu: Konzumní společnost narazila na své mantinely, lidé nechtějí žádné změny a zoufale hledají politiky, kteří jim budou lhát, že se opravdu nic nezmění. Ať už je tento popis stavu správný na sto nebo méně procent, nastane bezesporu i v české politice okamžik, kdy pouhá výborně zvládnutá komunikace k vysvětlení nemilého obsahu nebude stačit. Čím nás pak naši superstars překvapí?

PRÁVO 22. července 2004