A všichni přátelé se shodli: subjektu tak silnému a mocnému, jako je ČSSD, přísluší více ministerstev. Nejlépe ta, kterými protékají miliardy. Doprava? Životní prostředí? Nebo by stačilo uloupnout Unii svobody místní rozvoj?

Člověka to nutí zeptat se: o které silné a mocné straně šla řeč? O té, která má šestnáct tisíc členů a mohla by svůj sjezd odbývat v hokejové aréně, aniž by volila delegáty? Nebo o té, která v eurovolbách dostala 8,8 procenta z odevzdaných hlasů? Či snad o té, která se plaví na dvanácti procentech volebních preferencí? Nikoliv, řeč se týkala té minulé sociálnědemokratické strany, té, která před dvěma lety v čele s Vladimírem Špidlou vyhrála volby a do Sněmovny přivedla sedmdesát poslanců. Tedy nespornou většinu.

Sluší se člověku (či straně) v krizi býti sebevědomým a neústupčivým. Nesluší se však současně kopat do holeně spojence, jakkoliv malé, leč životně důležité. Jakou cenu pro sociální demokraty dnes mají lidovci? Socialisté lidoveckému předsedovi jistě nemusejí dávat ministerstvo financí. Škrabal se o ně vůbec výslovně a bezpodmínečně? Miroslav Kalousek to veřejně popřel. Nemyslím si však, že je vhodné sápat se po ministerstvech, která lidovcům patřila v minulé vládě. Kalousek má pravdu, když říká: my jsme vládu nerozbili, rozbila ji krize v ČSSD. A druhá část pravdy: bez lidovců Stanislav Gross vládu nesestaví.

Prsením se na lidovce vůbec a na Kalouska zvláště dodávají socialisté tomuto muži denně na politické aureole: trvá na svém, nechce, co nemá, klidně čeká. Zvláštní to moudrost socialistů.

Dvě cesty má před sebou (patrně) Grossova vláda s rozhodujícím podílem ČSSD. Buďto udělá nezbytné reformy, tj. zdravotnictví se spoluúčastí, penze s povinným šetřením a možná že i školy se školným (a ovšem se zajištěním chudších talentů). Udělá-li to, bude mít ve volbách potíže. Neudělá-li to, nebude důvod volit stranu, která chce zvítězit jen proto, aby zvítězila. Snad by ČSSD nemusela ztrácet čas kopáním do spojenců, které nutně potřebuje.

PRÁVO 20. července