A s takřka týmiž lidmi v popředí i v pozadí, kteří si vymění židle mezi sebou nebo ustoupí do přítmí, aby se jiní dostali pod světla ramp - a k nimž se připojí pár nestranických odborníků, jichž obecně se veřejné mínění dožaduje.

Odlišný názor však nyní skoro ovládá scénu: vláda bude jiná personálně i programově. Tak to řekl Gross ve čtvrtek okouzleným poslancům soc. dem. a opakoval ústecký rebel Jaroslav Foldyna: "Zatím jsme přistoupili na argument, že Grossova vláda bude jiná než Špidlova." V čem přesně jiná a jakým způsobem - u voličů - prodejnější, stane se jistě předmětem dnešní diskuse v předsednictvu ČSSD a na zítřejším ÚVV. A hlavně se uvidí, až vláda vznikne, předloží program, projde Sněmovnou a povládne zemi.

Zatím žonglujeme s indiciemi, nikoli s důkazy. S ohledem na to, že probíhající vládní "perestrojka" má především za cíl vytáhnout z bláta voličské nepřízně ČSSD, je jisté, že základní úkol vidí strana v sebeprezentaci, ve vylepšení svého obrazu, svého zevnějšku.

Tomu je podřízeno vše. Výběr příštích ministrů má se dít podle toho, jak kdo snáší nebo nesnáší objektivy televizních kamer, jak kdo s médii vychází nebo vybíhá, jak kdo se novinářů bojí anebo má pro strach uděláno. Zkrátka podle toho, jak kdo vypadá, na lidi působí a jaký vyvolává - řekl bych - umělecký dojem. Promění to stranu v superstar?

Buď jak buď, i v české politice nastala éra, na kterou si už dávno v USA stěžoval Henry Kissinger; i u nás už politikové chodí za politology s dotazem, co a jak mají tváří v tvář přelétavým anebo zažraným "blbým náladám" ve společnosti říkat, ačkoliv se ještě nedávno ptali docela jinak: "Co si o problémech máme myslet?" "Sledujte věc, slova přijdou sama." Vůně této staré, prastaré moudrosti dneska už nějak vyvanula...

Součástí vnější sebeprezentace ČSSD v jejím odkrytě grossovském období bude dozajista přiléhavá rétorika, přesvědčivě použitá výmluvným předpremiérem již v poslaneckém klubu a také v dopise základním organizacím. Rétorická cvičení nad odpudivou "modrou šancí" ODS poskytnou příležitost i dosud málo známým řečnickým talentům. Superpředstavením pro širokou veřejnost se jistě může stát nová "semknutost" strany coby opak "rozhádanosti". Osoby a obsazení - pro lepší orientaci publika - dodal Gross projevenou vůlí ponechat v partaji "důstojné místo" jak pro Vladimíra Špidlu, tak pro Miloše Zemana. Má se za to, že jde o dva různé magnety na voličské hlasy z různých "geologických vrstev" české společnosti. Získat body ve volbách, toť přece hlavní úkol.

"Politika jako divadlo" (jak se spílalo veřejné činnosti spjaté s Václavem Havlem) také potřebuje jasnou, stručnou a srozumitelnou formu programových tezí. A tak programové prohlášení nové vlády je zamýšleno jako dokument stručný, údajně zcela jasný a třeba i mladým lidem srozumitelný, ba trefnými hesly vyšperkovaný (či zvnějšku provázený). Ale heslo - změna ČSSD "ze strany sociálních dávek ve stranu práce" (Gross) - je sice stručné a možná trefné, leč samo o sobě málo srozumitelné a nejasné. Je-li možno z něj něco přece jen vydestilovat, pak spíše návaznost na Špidlův "dočasný ústup" sociálna.

Jenže divadelníci hrají podle dodaných scénářů ve skutečném životě a skutečným lidem, jimiž sami jsou. A je holou skutečností, že sociální demokracie, Česko, Evropa i vyspělý svět právě opouštějí společenské podmínky (a mnohé země k nim ani nedospěly), které desítky dlouhých let stály na trojí rovnováze: mezi kapitálem a prací, trhem a státem, konkurencí a solidaritou. Fukuyamův "konec dějin" ohlásil konec těchto tří rovnováh.

Tohle je důležité: skutečný a obsahuplný svár v sociální demokracii vede mezi těmi, kteří si myslí, že kapitál, trh a konkurence posilují bezmála automaticky práci, stát a solidaritu - a těmi, kteří si nemyslí, že dějiny takto opravdu skončily. "Rozhádanost" a "semknutost" se na levici spíš odehraje kolem tohoto živého problému, než v pustině oslňujících řečí.

Svět je Shakespearovo drama, v němž "doba vymknutá z kloubů šílí". Nikoliv telenovela.