Bombardování zažila i Eva Lecchiová, která žila na Moráni na Novém městě: „14. února, v pětačtyřicátém roce, když byl nálet na Prahu, tento dům dostal přímý zásah. Tehdy byla doma jenom moje maminka a můj bratr, který byl malý, bylo mu pět let. On ležel v postýlce a ona ho přikryla svým tělem a v jednom momentě prostě zvedla hlavu, podívala se a dostala přímý zásah tou tlakovou vlnou do obličeje, takže oslepla. Můj bratr, pětiletý, ji vyvedl z toho hořícího domu ven, zachránil jí život, a sobě taky. Ten dům shořel.“

I bratr ale byl zraněn, dodala Lecchiová: „Když byl v postýlce, nějaké střepiny mu vnikly do hlavy, které tam zůstaly, pak se zapouzdřily. V deseti letech musel na operaci, když se začala ta střepina hýbat.“

Bombardováním těžce poškozený dům na rohu Rašínova nábřeží

Bombardováním těžce poškozený dům na rohu Rašínova nábřeží

FOTO: VHÚ

Nálet způsobil značné škody. Dům na Moráni, kde vyrůstala Lecchiová, byl jedním z více než dvou tisíc zasažených staveb. Zcela zničeno bylo 93 domů, těžce poškozeno dalších 190 budov. Velmi utrpěl Emauzský klášter, do jehož okolí spadlo nejvíce bomb. Zničen byl i dům 1981 na Rašínově nábřeží, kde nyní stojí Tančící dům.

Bombardováním těžce poškozený Emauzský klášter

Bombardováním těžce poškozený Emauzský klášter

FOTO: VHÚ

Vysoké byly počty obětí, zahynulo 701 lidí, dalších 1184 bylo zraněno. Mnozí lidé se neběželi ani schovat, protože letecký poplach byl vyhlašován často, ale Praha do té doby těžký nálet nezažila. „Pražáci v té době už nereagovali na sirény, takže nikdo neběžel do krytu a bylo to strašně rychlý a nečekaný,“ vypověděla Lecchiová.

Sirény se rozhoukaly po poledni a první ze 152 tun bomb spadly ve 12:24 v oblasti Radlic a Smíchova u tamního nádraží, protože terčem náletu šedesátky „létajících pevností” mělo být drážďanské seřaďovací nádraží.

Bombardováním poničené křídlo nemocnice na Karlově náměstí, za ním kostel sv. Ignáce.

Bombardováním poničené křídlo nemocnice na Karlově náměstí, za ním kostel sv. Ignáce.

FOTO: VHÚ

Pás bomb se táhl podél trati ze Smíchova do Vršovic a na Hlavní nádraží, nejvíce bomb dopadlo do oblasti Karlova náměstí, zasažen byl i Faustův dům a nemocnice.

Bombardování Prahy bylo způsobeno navigačním omylem, Praha nebyla ani mezi náhradními cíli operace, na které se měl svrhnout náklad bomb, když se to na primární nepovedlo, byla však mezi městy, které bylo možné bombardovat.

Šedesát „létajících pevností” 398. bombardovací skupiny se 14. února odklonilo od plánované trasy, k čemuž přispěl silný vítr i značná oblačnost. Navíc vypověděl vedoucímu stroji podplukovníka Lewise Ensigna radar H2S, uvedl radarový operátor vedoucího stroje Don MacPherson: „Vše bylo normální do té doby, než jsme přeletěli Ruhr. Pak se začaly na mém radarovém zařízení objevovat výpadky a krátce poté byla obrazovka slepá. Od té doby jsem letěl jako cestující. Informoval jsem o tom piloty a bylo rozhodnuto, že úkol (vést skupinu) převezme náhradní letoun.“

Navigátor vedoucího letounu Harold Brown dodal: „Větry byly neuvěřitelné a letový plán nepoužitelný. Záhy jsme přišli o radar a minuli mnoho orientačních bodů. Brzy jsme doporučili, aby se vedení předalo zástupci (v druhém stroji). To se udělalo, ale pak před bombardováním nám bylo vráceno. Nebyl jsem schopen identifikovat cíl, jak byl na kusu mapy, který jsem používal. Viděl jsem most na okraji velkého města a někdo řekl, že máme bombardovat všude.“

Že byla Praha bombardována omylem, potvrzuje i letecký historik Jiří Rajlich: „Teorií je více, ale výzkumy historiků hovoří zcela jasně. Šlo o navigační omyl. Američtí letci vysypali bomby, které byly určeny na Drážďany. Hlavní vinu kladu vedoucímu formace, to byl podplukovník Lewis P. Ensign, ten přikázal bombardovat Prahu i navzdory tomu, že musel vědět, že útočí na město, které je na rozdíl od Drážďan válkou netknuté.“

Pietní akt na Reichsplatzu (dnešní náměstí Míru) za účasti protektorátních špiček a patronací Kuratoria.

Pietní akt na Reichsplatzu (dnešní náměstí Míru) za účasti protektorátních špiček a patronací Kuratoria.

FOTO: VHÚ

Stopy po bombardování byly v Praze patrné ještě po dlouhá desetiletí. Některé proluky se zastavěly až v devadesátých letech. Dlouho byly vidět i trosky domu, ze kterého unikla matka paní Lecchiové. „Ty ruiny z toho vybombardovaného baráku tady zůstaly mnoho, mnoho let, snad do té doby, než se začalo stavět metro. My jsme vždycky 14. února s maminkou do těch ruin, co tam zbyly dole, chodili zapalovat svíčky k uctění památky lidí, kteří tady zahynuli.“

Rajlich připomněl, že nálet se snažili propagandisticky využít i nacisté jako důkaz angloamerického leteckého pirátství.

Bombardování připomene výstava fotografií Popel Popeleční středy ve výstavních prostorách radnice Prahy 2, která bude otevřena od úterý. V květnu pak bude odhalena na Karlově náměstí pamětní deska připomínající oběti náletů - německých i amerických.