Článek
Když firma potřebovala, byl první, kdo nastoupil na soboty a neděle. Vydělával 50 tisíc měsíčně. Minulý týden s klidným životem v Česku, kde strávil dvacet let, skončil.
„Jsem Ukrajinec, za vlast i zemřu“
„Vlast mne volá. Doma vyhlásili válečný stav. Jsem Ukrajinec a za Ukrajinu i zemřu,“ řekl perfektní češtinou svému předákovi a kolegům.
Neodešel však do regulérní ukrajinské armády, která i v Česku žijící Ukrajince nahání povolávacími rozkazy – a většina z nich se jim všemožně vyhýbá.
„Otevřeně nám řekl, že ukrajinské armádě nevěří,“ vzpomíná na svého nejlepšího pracanta předák. Igor podle něho zamířil do ozbrojené skupiny nacionalistického Pravého sektoru.
Holky na něj letěly
„Ptal jsem se ho, zda se ještě někdy uvidíme. Zakroutil nevěřícně hlavou. Řekl mi, že tam asi zemře, že se zapojí přímo do bojů. Dělal si legraci, že nebude mít čas psát pocity na nějaký Facebook a ptát se na to, jak to šlape v Praze. Pak mě srdečně objal, až mi křuplo v zádech, a řekl mi: ,Sbohem, Honzo‘,“ uzavřel předák.
Ve firmě na něho vzpomínají s podobným patosem, skoro jako by už zemřel. Byl spíš samotář, hodně si hleděl svého, některé své krajany štval, protože jim nastavoval příliš vysoko laťku.
„Byl samý sval a šlacha, žádná bledá kost a kůže, ani moc nepil, peníze mu zůstávaly. Rodinu tady v České republice neměl. A tak holky na něho letěly, když měl volno, užíval si. Šéfové s ním jednali jako v rukavičkách. Je ho škoda,“ vzpomíná na Igora jeden z jeho českých spolupracovníků.