Tři čtvrtiny lidí u nás odchází ze života ve zdravotnických zařízeních, léčebnách, domovech důchodců, většinou v naprosté izolaci a bez bližších kontaktů s blízkými. Strádají především psychicky.

Personál s nimi neumí probrat konec života, připravit je na něj. Nikdo na smrt nepřipraví ani rodinu. Mladým rodičům, kterým zemřelo dítě, poskytne pomoc psycholog teprve poté, co se přímo v nemocnici zhroutí. Pokud smrt blízkého bez zhroucení na místě překonají, nikdo se s nimi zvlášť nebaví.

Dvouletý reprezentativní průzkum organizovaný společností Cesta domů za podpory Open society fund vycházel nejen z informací pozůstalých, ale především z názorů lékařů, zdravotnického personálu, pracovníků sociálních ústavu a léčeben dlouhodobě nemocných a také studentů lékařských fakult a zdravotnických škol.

Přes 70 procent z nich je přesvědčeno, že péče o umírající lidi nevyléčitelně nemocné není dobrá a měla by se zlepšit. Jen pro ilustraci. Umírající si často v zdravotnických zařízeních předávají jednotlivá oddělení mezi sebou, až pacient zemře v léčebně dlouhodobě nemocných uprostřed místnosti obklopen postelemi obsazenými dalšími čekateli na smrt. Nikdo neví, kde má vlastně pacient zemřít, kritická je situace zejména v okresech.

Bolesti se tlumí málo

Nikdo nás na práci s umírajícími a dlouhodobě nemocnými, u kterých je jasné, že zemřou, cíleně nepřipravuje, tvrdí lékaři a zdravotníci. Lékař je často frustrován už tím, že sám ví nejlépe, že se blíží konec pacienta a on už nemá co nabídnout. Průzkum to potvrzuje. Dosavadní systém přednášek a výuky na lékařských fakultách nestačí.

Kriticky zdravotníci i veřejnost hodnotí i nedostatek tlumení bolesti u nevyléčitelně nemocných a umírajících. Velká část umírajících trpí nedostatečně mírněnou bolestí a ostatními symptomy smrti, ačkoli moderní léčba bolesti dokáže tyto příznaky účinně léčit. Přes 47,5 procenta dotázaných je přesvědčeno, že péče o psychiku umírajících je špatná a není jí ze strany léčebných zařízení věnována pozornost.

Nikdo se nebaví ani s rodinou nevyléčitelného či umírajícího pacienta. Kontakty s rodinou, způsob komunikace jsou dostatečné pouze pro 23,7 procenta dotázaných.

V souvislosti se smrtí se lidé nejvíce obávají bolesti, ztráty důstojnosti, psychického strádání, sociální izolace v poslední hodince, bez svých blízkých, ale i umírání ve zdravotnických zařízeních, kde se obávají, že zemřou opuštěni. Tyto obavy sdílejí podle průzkumu bez rozdílu lidé vzdělaní i nevzdělaní, chudí či bohatí. Lidé by chtěli zemřít bez bolesti, rychle, nejlépe ve spánku, obklopení svou rodinou a přáteli.

Chybějí peníze a kapacity

Z finančních důvodů se snižují stavy zdravotnického personálu i lékařů. Nemáme čas na nějakou psychologickou pomoc, nestačíme léčit, tvrdí zdravotníci. V léčebnách a domovech důchodců zase podle odpovědí dotázaných se rovněž z úsporných důvodů nepředepisují ta léčiva, která by byla zapotřebí.

Někdy je na vině i rodina, která nechce slyšet pravdu, požaduje neustále, místo přípravy na nevyhnutelnou smrt, nové a nové lékařské zásahy, tvrdí zdravotníci. Alespoň zkoušíme smrt oddálit, místo nějaké cílené přípravy na ní, říkají. Někde lidí ani nechtějí, aby jejich příbuzný zemřel doma, či se snaží jeho odjezdem do nemocnice jeho život prodloužit. Takže je třeba měnit i pohled a ochotu pomoci při konci života přímo v rodinách.

Jaká východiska?

Alternativou je podpora hospiců, tedy zařízení, která se specializují na všestrannou přípravu odchodu ze života. Navíc ani praktický lékař nemůže být v pohotovosti 24 hodin denně, doprovod při konci života lékaři žádná zdravotní pojišťovna nezaplatí.

Změně podmínek konce života v Čechách brání i malá zkušenost, ale i neochota praktických, domácích lékařů se této činnosti věnovat. Zcela chybějí i služby, které by si rodina mohla pro zajištění klidné smrti svého člena objednat.