ČSSD nepřistoupí na vypouštění sociálních bodů z programu vlády proto, že na ně nejsou peníze, oznamuje místopředseda strany Škromach. Vrací se partajní lokomotiva na dráhu, ze které ji vykolejil ten tvrďácký reformní asociál Špidla?

Bylo by jistě náležité oběma "hláškám" se podívat pod sukně. Skutečně stačila jedna návštěva Grosse u Zemana partajní lokomotivu vyzbrojit tak, aby mohla vítězně funět po starých kolejích? A kdo bude financovat sociální programy, na které nejsou peníze? Budoucí generace? Nebo si peníze natiskneme?

Nemám sílu věřit, že těžké doby ČSSD se chýlí ke konci. Myslím, že ještě ani nezačaly. Vladimír Špidla tušil, co přichází: konec sociálního státu. Chtěl zachránit alespoň jeho základy. To byl smysl jeho finanční reformy, ostatně ve srovnání se Slovenskem přímo hedvábné.

Prosperita Česka značně závisí na prosperitě Německa, je to náš zdaleka největší obchodní partner. Možná by trubači lepších časů ČSSD měli věnovat více pozornosti tomu, co se děje za Šumavou, než tahanicím o ministerstva. V Německu se rozjela debata na téma: německá pracovní síla je příliš drahá, pracujeme málo, ztrácíme schopnost konkurovat. Padají úvahy o zpětném prodloužení pracovního týdne z pětatřiceti na čtyřicet hodin, o rušení některých svátků, také ale, bude-li to v ojedinělých případech nutné, o prodloužení pracovního týdne na hodin padesát. Někde už zaměstnanci s delším týdnem souhlasili. Také proto, aby jejich pracovní místa neutekla třeba k nám.

Za minulé půlstoletí zaplatíme zvláštní cenu: ztratíme to, čeho jsme si nikdy neužili, totiž dobrodiní sociálního státu! Český zaměstnanec tráví v práci podle statistik o 500 hodin ročně více než německý, dokonce o 150 hodin více než americký, s jinou produktivitou ovšem. Navíc však u nás 40 hodin práce může znamenat také 50 hodin práce placených ovšem jako čtyřicet.

Sociální demokracie v minulosti vybojovala osmihodinový pracovní den, dovolené, penze atd. Dnes má úkol jiný. Velcí akcionáři už se postarají, aby si při úsporných reformách přišli na své. Povinností socialistů je, aby při tom nepřišli zkrátka ani zaměstnanci a aby naprostou demontáží sociálního státu nebyli vrženi zpět do nedůstojné chudoby. Připustí-li však pádivé zadlužování státu, zbaví se možnosti ovlivňovat běh věcí. A tak mi troubení o plné zbroji a o sociálních programech připomíná kohouta, který ví, že bez jeho kokrhání nevyjde slunce.

PRÁVO 13. července