Ostatně přesvědčili jsme se už za Špidlovy vlády, jak obtížně se vládne se stojedničkou, a jenom notoričtí optimisté si snad ještě mohou myslet, že to bez Špidly půjde lépe, že palácovým převratem posílená a sjednocená ČSSD všechno úspěšně zvládne a všechny ošulí. Ve skutečnosti ta stojedničková převaha znamená, že jeden jediný poslanec může položit vládu ještě dřív, než se podaří uhádat její sestavu a sepsat stravitelný program.

Navrch nám včera v pořadu Otázky Václava Moravce na ČT 1 reprezentační chytrá horákyně jménem Zdeněk Škromach názorně předvedla ten jediný trumf, s nímž by se teoreticky dalo hrát. Byl to jemný náznak (tak jemný, že by probudil spícího nosorožce), jak snadné by bylo sestavit koaliční vládu nikoli s těmi stranami, které tam už jsou, nýbrž s těmi, které tam nejsou. Dejte si tedy pozor, vy malí, když nebudete poslouchat silnějšího bráchu, nechá vás samotné v lese a půjde bydlet s někým jiným.

Jenže partnerství s KSČM by pro sociální demokracii nejspíš skončilo jako už jednou sloučením, a ODS, ta si ráda počká. Má k tomu dobrý důvod, který s upřímností sobě vlastní formuloval v tomtéž pořadu Ivan Langer: Tato vláda nemůže být levicovější, musí dělat nepříjemné kroky. Kdo umí číst mezi řádky, domyslí si za nás.

Zbývají tedy zase jen ti partneři, kteří tu byli za Špidly, ale bude s nimi teď obtížnější pořízení a rozhodně se nedají převálcovat silou. Bude třeba si je získat a bude to drahé, tím dražší, kolikrát slyšeli, že je třeba respektovat počty. A bude to zvláště nepříjemné zejména pro ty, kdo stále ještě nepochopili, že v koaliční vládě nerozhoduje aritmetika, ale pouze oboustranně přijatelný kompromis. Může to však vůbec někdy dojít lidem, kteří zlikvidovali Špidlu mimo jiné právě proto, že to věděl a respektoval?

Máme se tedy právě teď nač těšit. Co se odehrálo minulý týden, to byla, řečeno teorií dramatu, pouhá expozice, v níž se představují postavy, místo a čas děje. Teď má následovat kolize, po ní přijde krize, pak nějaké ty peripetie a docela nakonec katastrofa. To poslední slovíčko však naštěstí nemusíme brát doslova. To platí jen v opravdové tragédii, ale v našich poměrech určitě nebude chybět taky trocha srandy.

PRÁVO 12. července