Málem srazil kufry, otočil se téměř předpisově a velmi potěšen odešel. Nebyl to nečekaný výtrysk dobré nálady, ta komunistického předsedu provázela po celou dobu brífinku. Co vlastně tolik potěšilo Miroslava Grebeníčka?

Odpověď lze najít v jeho slovech před novináři. Vnímal schůzku jako nadstandardní, během níž se ukázalo, že KSČM a ČSSD přece jen něco spojuje, že se budou i nadále scházet nejen v parlamentní budově a hlavně - že se jednalo jako rovný s rovným.

Miroslava Grebeníčka lze lidsky pochopit. Po dlouhých letech, kdy se sice s ním a jeho spolupracovníky mluvilo a domlouvalo, leč tajně a s úzkostlivým dodržováním konspirace nekomunistickými partnery, konečně stál otevřeně v reprezentačních prostorách Sněmovny před chumlem kamer a mikrofonů a hovořil se všemi jako rovný s rovným.

Možná z toho pramenilo i jeho sebehodnocení, když se na brífinku zmínil o "pocitu dobře vykonané práce".

A teď k podstatě čtvrteční podívané. O komunistické podpoře nové vládě se tam nehovořilo. O hlasy KSČM Gross nežádal. Žádné funkce nenabídl. Naopak přímo na brífinku zaznělo několik špílců vůči komunistům a před očima novinářů se narýsovaly odlišné pozice obou stran.

Grebeníček řekl, že ČSSD může v mžiku dostat všech 41 komunistických hlasů, když se vrátí ke svému původnímu programu. Dodal, že na jednání otevřel čtyři ekonomické a sociální oblasti, v nichž by KSČM a soc. dem. mohly hledat společné postupy. Gross na to odpověděl, že oblasti společného zájmu skutečně existují, ale že recepty jsou neshodné.

A že ČSSD bude dělat jen takové kroky, které jí dovolí stav veřejných financí. K tomu úřadující šéf soc. dem. dodal: "Mně to vadí, mě to dokonce štve, že komunisté mají ve Sněmovně 41 mandátů, ale to je tak jediné, co s tím můžu dělat. Musím to respektovat."

A když mu rozjařený Grebeníček skočil do řeči s významným Jednačtyřicet, to je jen současný stav!, zpražil ho Gross poznámkou: Doufám, že to bude historický vrchol KSČM.

Na čem se ale oba představitelé shodli, byla teze, že takové schůzky jsou nutné v zájmu kultivace politické scény. Otázka je, co si pod touto formulací každý z nich představuje. Spokojenost KSČM s prolomením izolace, v níž byla téměř patnáct let, svou intenzitou možná zastínila případné dopady tohoto pootevření bran na stranu, která si zvykla žít v ghettu.

Voliči, kteří se spolu s KSČM cítili vyvrheli současného režimu, by mohli vnímat Grebeníčkovu snahu o sblížení s buržoazní ČSSD jako zradu ideálů. Další část elektorátu KSČM, která zběhla od soc. demokratů třeba i proto, že Vladimír Špidla byl zásadně antikomunistický do té míry, že odmítal se s představiteli KSČM veřejně ukázat, po spatření Grebeníčka s Grossem na televizních obrazovkách může dostat podnět k přehodnocení svého vztahu k ČSSD.

Gross na začátku své politické dráhy zažil tehdejšího předsedu soc. dem. Jiřího Horáka, který si z Ameriky přivezl pravidlo, jímž se v politice řídil: Není důležité, co se doopravdy děje, důležité je, jak to vypadá.

Po čtvrteční schůzce to tedy vypadá, že Gross odvolal zákaz komunikace s komunisty. Tím může získat kladný bod u levicové části strany i elektorátu. Očekávaná reakce některých médií, že tím otevírá prostor KSČM, v této věci může Grosse jenom posílit. Pro zbytek posluchačů s jinými názory může říct, že na tomto jednání nešlo o nic - možná kromě prvního krůčku k ochočení komunistů a vtažení jejich špiček do debat o spravování státu.

V tomto prostředí KSČM se svými recepty slovo dostane, ale nikdy neuspěje. A stokrát nic, jak známo, umořilo osla. Co tedy vlastně potěšilo Grebeníčka?