Čtenář by se z něho měl dozvědět, čeho je ČSSD třeba, aby si opět našla své místo na slunci preferencí, a dokonce se to i dozvídá, avšak v poloze jen velmi abstraktní.

Kritická analýza, obnovení jednoty, ujasnění současných programových priorit, sestavení stabilní vlády a zachování klidných nervů a sebevědomí jsou předpoklady natolik samozřejmé, že nepotřebují košaté zdůvodňování.

Potřebovaly by konkrétní obsah, ale ten tu chybí. Gross tedy vlastně jen pokračuje v tom, co v textu nejméně dvakrát sám kritizuje: v neschopnosti vysvětlit normálním lidem, co pro ně ČSSD jako vedoucí vládní strana konkrétně dělá a co dobrého pro ně konkrétně vzejde z jejího sociálněreformního a proevropského kursu.

Nemohu se však zbavit dojmu, že největší chyba je právě v té základní úvaze: my něco (dobrého) děláme a musíme lidem vysvětlit, že je to pro ně dobré. Chce-li ČSSD zásadně zvýšit svou oblibu v krátké době dvou let a v nevýhodné pozici vládního hromosvodu, nestačí dělat, co si lidé nepřejí, a vysvětlovat to, měla by také dělat něco, co si lidé přejí. Opozice to může nazývat populismem, ale bude-li to populismus činem, má smůlu.

Musíme zjistit, proč se od nás tolik voličů během jednoho roku odvrátilo a jak se na tom podílejí nedostatky v naší politické práci, to je jistě dobře postavená otázka. Avšak nespokojenost občanů se státem, v němž žijí, zdaleka nevyplývá jen z činnosti ČSSD v poslední době.

Vladimír Špidla ostatně zdaleka nepochybil jen tím, že se pustil do experimentů, aniž by je dokázal kloudně vysvětlit. Pochybil především tím, že se pustil do experimentů v atmosféře plné obav, nejistoty a nedůvěry. Špidlova vláda se tak stala fackovacím panákem, který odnáší zlost nahromaděnou za léta činnosti všech minulých vlád.

Přesněji řečeno nečinnosti. Žádná z těch vlád totiž neučinila nic podstatného pro odstranění arogance státu, zosobněného státní správou, policií a justicí, vůči občanům.

V době, kdy si člověk může prostřednictvím pošty nebo internetu koupit třeba hrad, se všechno řeší postaru osobní návštěvou úřadu, samozřejmě s plnou taškou dokladů, z nichž mnohé úřad vůbec nepotřebuje. Kdo v Praze kupuje nebo prodává auto, může buď zabít půlden ve frontě, anebo zaplatit specializované firmě, která za něj nutný úřední úkon zařídí - a nikomu nepřijde na mysl, že to zavání čímsi na způsob legalizované korupce.

Stát jako by neměl vůči občanu žádnou povinnost, zato když občan zůstane třeba jen omylem něco dlužen a ouřad to zjistí po letech, občan zaplatí penále za každičký den. Ostatně hovoří-li se často o tom, že žádná dosavadní vláda neudělala nic pro podporu malého a středního podnikání (což by mimochodem mohlo významně přispět ke snížení nezaměstnanosti), možná by stačilo sice nepodporovat, ale nepřekážet!

Toto je veliké pole neorané, doslova celiny, v nichž je možno začít pěstovat o něco méně blbou náladu, než je ta současná. Vláda, která postaví do latě své podřízené úřady a donutí je s úsměvem sloužit občanům, jako to dnes samozřejmě umí kdejaká prodavačka, která pro nás zkrátka zařídí laskavější stát, nebude mít o preference nouzi, třeba si mezi tím dopřeje i nějaké ty reformy.

Pro začátek by možná stačilo vytvořit elektronický systém, který by občanům umožnil vyřídit veškerou komunikaci se státem na své vlastní radnici. Problém možná jednodušší než běžný virtuální obchodní dům, ale rozhodně s ním pohne spíš malá programátorská firma než ministerstvo informatiky.