První webová stránka ČSSD mi však poskytla toto: Jednu velkou fotografii Stanislava Grosse, ověnčenou titulem JUDr., sedm menších fotografií Stanislava Grosse, každá doprovozená myšlenkou typu "vlastních gólů už bylo dost". Dvakrát Špidla, jednou Škromach a spojení na ony dva místopředsedy.

Po takové prezentaci kultu bez osobnosti jsem se ale už žádného kliknutí na diskusní odkazy neodvážil. Ze strachu, co bych se mohl dočíst. Vedení sociální demokracie totiž právě pověřila svého nového předsedu, aby při sestavování vlády hledal pomoc i u komunistů.

Stalo se tak skoro o výročním dnu (27. 6.), kdy v roce 1948 komunisté za pomoci své páté kolony uvnitř ČSSD sociální demokraty na slučovacím sjezdu pohltili. Třetina tehdejších sociálních demokratů nové legitimace přijala, dvě třetiny zvolily existenci druhořadých občanů, často s koncentráčnickou zkušeností.

Bylo by hloupé činit ploché historické analogie. Je jiná doba, jiné rozložení mezinárodních sil, Česko má jiné spojenecké vazby. Opravdu si nemyslím, že bychom se měli bát recidivy totalitní diktatury od jakkoliv zmohutnělých českých nereformovaných komunistů.

Něčeho jiného se bojím. Komunistický socialismus po válce nebyl pro Čechy jen čistým importem, jako v Maďarsku či v Polsku. Vždyť ve svobodných (nikoliv demokratických) volbách v roce 1946 mu dalo hlas na 40 % voličů. Byl to triumf plebejského rovnostářství, v Čechách si tradičně libujícího: bohatším vezmeme a rozdělíme, bez ohledu na následky. Výsledkem byla rovnost v chudobě lidí i státu.

Tato chytlavá filozofie je stále pilířem politiky KSČM. Nedávno to potvrdil její předseda Grebeníček, kdy na otázku Václava Moravce, kde že vezmou na svůj program, jen bezradně hovořil o vyšším zdanění bohatých. Ten bacil "stejných žaludků" samozřejmě přežívá i v útrobách ČSSD a obávám se, že spoluprací s KSČM by se probudil k životu.

Žádné finanční reformy, žádné úspory, ale rozdávání na dluh. Že by to znamenalo konec ČSSD jako respektované síly, je věc její. Pro Česko by to však znamenalo velikou, zbytečnou a nesmyslnou okliku na cestě k prosperitě a k přiblížení se k úrovni států EU. Odolat by tomu mohla jen skutečná osobnost v ČSSD. Šťasten ten, kdo ji vidí.