Pokud má učitel v běžné třídě o pětadvaceti dětech sedm žáků „zlobičů“ nebo s nějakou poruchou soustředění či vývojovou vadou, potřeboval by asistenta jako sůl. Jenže školy na ně často nemají dost peněz, a to i přesto, že plat asistenta se pohybuje jen mezi 12 až 16 tisíci měsíčně.

Proto se také do této profese mnoho lidí nehrne. Přitom dětí s diagnostikovanými problémy přibývá.

„Je to velký problém. Ve třídě jsou děti talentované a ty potřebují práci navíc. Pak tam je ten střed a pak je tam nějakých těch sedm, které strhávají hodně pozornosti učitele na sebe,“ popsal Právu běžnou situaci ředitel pražské ZŠ Chelčického Pavel Ostap.

Nejde jen o potíže s kázní, ale i s výukou. „Je otázka, jestli na to každý učitel má. Pokud je tam asistent, je situace ideální,“ uvedl.

Dítěti se věnuje i o přestávce

Asistent se může věnovat individuálně dětem, které mají s výukou problémy. Věnuje se dítěti i o přestávce, a pokud třeba dostane záchvat, může si je odvést do jiné místnosti. Asistent také víc spolupracuje s rodinou.

To je patrné zejména u tzv. sociálních asistentů, kteří jsou přidělováni dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. Ti pracují přímo v dané komunitě a obecně suplují péči, která se dětem nedostává z domova.

Získat asistenta ale není snadné. Podle Ostapa je třeba si o asistenta říci už v květnu, tedy hned po zápisu. Nejprve je nutné požádat pedagogickopsychologickou poradnu o potvrzení, že asistent je k žákovi zapotřebí. Posudek se pak pošle na magistrát, popřípadě na krajský úřad. Ten pak většinou doporučení vyhoví, i když to není jeho povinností, a přidělí peníze.

Doplácejí na ně z peněz kantorů

Ale kolik peněz škola dostane, se ředitel doví až v září. A nemusí pokrývat kompletní plat asistenta. Zbytek pak musí ředitel zaplatit z prostředků školy, které jsou určené na provoz nebo na odměny kantorů. Může také požádat zřizovatele, tedy většinou obec, o příspěvek, ale opět není jisté, zda ho obec uvolní.

Asistenta si ředitel musí sám sehnat, což není vzhledem k jejich nízkému platu snadné. A lákavá pro ně není ani smlouva, kterou někteří ředitelé omezují na deset měsíců.

Asistent musí mít minimálně maturitu a navíc kurz. Ředitelé se tedy často snaží oslovit kolegy na penzi, ale třeba v brněnské ZŠ Merhautova si najali studentky pedagogických fakult a velice si je pochvalují.

„Pracují tu čtyři hodiny denně, ale dělají i nad rámec svých povinnosti, když třeba odvedou děti do jídelny. Jsou tu i po vyučování, je zřejmé, že ta práce je baví. Je to pro ně praxe a přivýdělek,“ řekla Právu ředitelka školy Jana Foltýnová.

Vzhledem k tomu, že její škola se nachází v sociálně vyloučené lokalitě, sociálních asistentů zde využívá hodně. U nich není třeba mít doporučení od odborníků, žádost si vypracovává škola sama podle svých metod a záleží na kraji, zda uzná, že je ve třídě dost sociálně znevýhodněných dětí na to, aby jim pomáhal asistent.

„Máme dva romské asistenty, umí romsky, mají maturitu, baví je to a jsou spokojení. Paní Šmardová to už dělá deset let. Jsou za tu práci vděční, mají ohromné výsledky, protože už mají důvěru ve své komunitě. Jsme rádi, že takové pedagogy tady máme,“ řekla Foltýnová.

Dítě zlobí: porucha či špatná výchova?

Podle ní dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí přibývá, protože během krize se do svízelné situace dostalo více rodin. A nejde už jen o Romy.
Podle Ostapa přibývá i dětí s různými poruchami, a to i s autistickou poruchou.

„Zaprvé vzrůstá počet dětí, které mají vrozené dispozice. A pak, dnešní stav společnosti je takový, že rodiče ne vždy dokážou dítě usměrňovat tak, aby mělo jasně definované hranice,“ zamýšlí se nad příčinami Ostap.

A nutnost získávat asistenty podtrhuje i fakt, že se podle něj rozvolnila výchova. To, že přibylo diagnostikovaných poruch u dětí, potvrzují i odborníci, nicméně příčiny vidí jinde.

„Když se dříve mluvilo o dítěti, že je trochu zlobivější, tak se mu dnes hned dá nálepka vývojové poruchy. Zlepšila se diagnostika a lidé si toho více všímají. Určitě jich ale nepřibývá,“ řekl Právu dětský psycholog Miroslav Hudec.

„Na jednu stranu je dobře, že se třeba včas odhalí porucha, se kterou je třeba něco dělat. Na druhou stranu se vidí porucha i za nějakou drobností a zbytečně se to pak nafukuje. Ale co je horší, že si dítě nese nějakou nálepku do života,“ dodal psycholog, který má za sebou v pedagogickopsychologické poradně 40letou praxi s diagnózou poruch lehčího typu.

Podle klinické psycholožky Dany Krejčířové přibývá dětí s diagnostikovaným autismem, protože se rozšiřují kritéria poruchy. „Reálně je ale počet dětí s klasickým autismem v čase stabilní. Typický obraz mají asi čtyři děti z deseti tisíc. Hranice poruchy je navíc neostrá. Jde o plynulé spektrum sociálních odchylek a o otázku, kdy již odchylka překračuje hranice toho, co společnost přijímá jako normální,“ sdělila Právu Krejčířová.