Článek
Jak a s jakým očekáváním jste v roce 1989 vnímal listopadové události?
Se skepsí. Už dlouhodobou. Tehdy jsem se jistě těšil ze sdílené radosti náhlého uvolnění, ale zároveň jsem se lekal přílišné euforie a hesel, která lehkovážně očekávala, či dokonce slibovala nemožné. Jako kdybychom náhle zapomněli, v jakém marasmu konformity a šedé ekonomiky plné podvodů jsme dvacet let pokojně, ba spokojeně žili – a že žádný Listopad už nikdo ani nečekal...
Napsal jsem v tomto duchu už ve středu 22. listopadu 1989 „přátelské varování“ studentům: „Otevřený dopis pražským vysokoškolákům o tom, z čeho by nás měla bolet hlava od jejich bývalého učitele” – a neoficiální kulturní spolek Jazzová sekce ho vylepil na kandelábry a po zdech metra po celé Praze. Napsal jsem, že všechno to, co nás teď čeká, bude mnohem těžší a bolavější a že to půjde hodně pomalu a že hlavním problémem budeme my sami, nikoli odcházející komunistická moc. Takže mám svoji skepsi a střízlivost doslova zaprotokolovanou.
Jestli mi to k něčemu je? Určitě bylo: v tomto střízlivém duchu jsem si pak počínal i jako politik. Neměl jsem o nás ani o sobě žádné velké iluze a podle toho jsem toho nikdy moc nesliboval.
Když se na tuto dobu podíváte dnes s odstupem, naplnilo se vaše očekávání?
Bohužel se mi to všechno splnilo. Ba přeplnilo! Že budou ale lidé tak pohrdat politikou a politiky, i volbami jako možností je vyměnit, to jsem věru nečekal. Přitom by měli vědět, že všechny ostatní „antipolitické“ možnosti jsou mnohem, mnohem horší! Horší než „žvanění“ v parlamentě jsou například úslužné chvalozpěvy na vůdce v novinách. Anebo horší než „shnilé kompromisy“ ve vládě jsou vyhazovy z práce pro jiné než oficiální názory. Copak jsme to snad všichni nezažili? Asi ne: bylo zřejmě dost těch, kterým takové věci nikdy nevadily.
Co vás za posledních 25 let ve vývoji České republiky nejvíce zklamalo a co naopak nejvíce potěšilo?
Potěšilo mne, kolik se tu vynořilo skvělých, inteligentních, tvůrčích, obětavých, lidí! Zklamalo mne, kolik se tu vynořilo namyšlených omezenců, sobců a zlodějů.
Z jednotlivých událostí mne dodnes nejvíce mrzí zbrklý, lehkovážný způsob, jakým jsme skoncovali se společným státem Čechů a Slováků. I když možná k zachránění nebyl... Ale ten způsob! A co mne těší ze všeho nejvíce? Že naše děti a naše vnučky a vnuci už stačili poznat svět a brzy nás, zakomplexované a nejisté, vystřídají.
Jak jste si v roce 1989 představoval svou vlastní budoucnost a jak hodnotíte svých poslední pětadvacet let?
Nikdy jsem nečekal, že se stanu politikem, i když jsem o politice skoro celý život přemýšlel a psal. Celá sedmdesátá a osmdesátá léta jsem snil o tom, že se zase vrátím na školu, ze které mne po okupaci vyhodili a kde jsem tak rád učil. Nakonec to tak dopadlo: politiku jsem před časem dobrovolně opustil, aniž jsem byl k tomu jakkoli nucen, aniž jsem v ní nakonec prohrál nebo se dostal do nějakého průšvihu, a jsem zase na škole – na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Dnes o politice mohu nejen teoretizovat, ale také líčit studentům, jak to v ní doopravdy chodí. Hlavně že ji musíme bránit proti zapáleným ideologům na jedné straně a cynickým pragmatikům bez programu na druhé straně.
Co byste České republice popřál do příštích 25 let?
Naší republice přeji, aby přestala svými dnešními chaotickými či vystrašenými představiteli tápat v tom, kde je v dnešním nebezpečném světě její místo. Je v kulturním, duchovním, civilizačním i politickém smyslu na Západě, nikde jinde. Je mezi ostatními státy a národy západní, severní, jižní a ovšem také střední Evropy. Je v Evropské unii, která nás může v tom či onom zklamávat, ale bez které budeme jen kůlem v plotě. A bez které, bez její byrokracie, si republiku nakonec korupcí rozkrademe.
Pořád ještě sním o tom, že pěstovat evropanství nejen pro nás samotné, ale i pro Evropu jako celek, být komunikátorem napříč Evropou, bude jednou dobrovolně přijatým českým národním úkolem. Myslím si, že to od nás mnozí v Evropě očekávali – určitě ještě v době Havlově. Je všude kolem tolik lidí, kteří to cítí podobně! Kteří na to mají, kteří by v tom viděli smysl naší existence…
Ale je kolem nás i tolik malomyslníků, nesebevědomých bázlivců, kteří by se toho báli, anebo na druhé straně cyniků, kteří pochopili, že strašit voliče, dnes hlavně právě Evropskou unií (za kterou se skrývá náš věčný nepřítel Němec, nejspíše sudetský…) je politicky to nejvýnosnější počínání… To totiž přinese nejvíce hlasů…
Přeji nám, abychom si i v krizích, kterým se nevyhneme, dokázali zachovat zdravý rozum a demagogům všeho druhu nesedali na lep.
Esej Petra Pitharta: Rok od vpádu. Čestná porážka by byla nad zlato
