Bezdětný pár invalidních důchodců (oba 56 let) se malého Vladimíra ujal na jaře 2004, když mu bylo šest let. Do té doby žil v dětském domově a dvakrát zažil trauma, kdy ho rodina vrátila jako nezvladatelného.

„My jsme byli třetí rodina, která se ho ujala,“ zdůrazňuje pěstounka, která pak o chlapce pečovala příštích sedm a půl roku. Vladimír podle ní v šesti letech neuměl ani pořádně chodit, choval se jako batole a byl zanedbaný.

„Nevěděl, čí je, kde žije, v jakém státě, všechno pro něj bylo cizí. Měl špatnou výslovnost, šišlal,“ podotkla náhradní matka. Jeho adaptace na nové prostředí prý trvala přes půl roku. Po této době prý začal své pěstouny oslovovat jako mámu a tátu a považovat je za svou rodinu.

Problémy se rozjely ve škole

K nástupu do první třídy dostal roční odklad, protože byl ale i poté stále ještě hravým dítětem, žádali pěstouni ještě o jeden rok, který však už neprošel. A právě ve škole začaly všechny problémy, na které měl malý Vladimír zaděláno už od kolébky, eskalovat.

„S odstupem času ani nevím, jestli byl hlavní problém škola, nebo jeho emoce. Ani jedno jsme neuměli zvládat,“ přiznává pěstounka. První třídu musel chlapec opakovat, měl ale prý vynikající učitelku, která s ním dokázala pracovat i v dalších dvou ročnících.

„Sehnali jsme si asistentku. Už v páté třídě měl ale problém, když na počítače dostal pana ředitele, se kterým si absolutně nepadli do oka,“ uvádí náhradní matka. I při vyučování musela být u Vladimíra přítomna asistentka. A v šesté třídě se jeho stav ještě zhoršil.

Do zvláštní s ním nechtěli

„Nebyl schopen za hodinu opsat dva řádky z tabule. Navíc byl strašně vzteklý, dostával záchvaty agresivity,“ popsala situaci pěstounka. Škola doporučovala přeložení žáka do speciální školy v Lázních Libverda, to však odmítali pěstouni ze strachu, aby se jejich svěřenec nedostal mezi další agresivní děti.

Mezitím s ním docházeli na arteterapii, jednali se školou o individuálním výukovém plánu a hledali pomoc u psychologů. Jednou za půl roku do rodiny chodila úřednice orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).

V roce 2011, když bylo Vladimírovi 13 let, doporučil OSPOD jeho psychiatrické vyšetření v pražském Motole a na jeho základě navrhl dítě pěstounům odebrat. Okresní soud v Liberci následně vydal předběžné opatření, jímž chlapce svěřil do péče Dětského diagnostického ústavu v Liberci.

Psychiatři v Motole totiž dospěli k závěru, že za jeho stav může rodina, a úřady tuto argumentaci přejaly. Podle psychiatrů byl Vladimír „infantilizován“ a rodina nezvládala jeho výchovu přizpůsobovat vyššímu věku. „Nemá klíče od bytu, nenavštěvuje kroužky, nemá přístup k počítači ani digitálním hrám, netráví čas s vrstevníky,“ uvedl soud v odůvodnění předběžného opatření.

„Počítač jsme doma neměli, ale o to víc jsme si s ním hráli nebo chodili do přírody,“ namítá náhradní otec a svá slova dokládá fotografiemi ze společných turistických výletů.

Ombudsmanka: OSPOD nepomáhal

Když manželé nepochodili se svými žádostmi o umožnění alespoň pravidelného styku s chlapcem, obrátili se na ombudsmanku Annu Šabatovou. Pracovníci její kanceláře se případem zabývali od začátku loňského roku a letos na jaře vydala Šabatová zprávu, v níž úřady zkritizovala.

OSPOD podle ní ve svých zprávách z let 2008 až 2011, kdy do rodiny docházel, opakovaně uváděl, že péče pěstounů „není bez výhrad, avšak nedostatky nejsou ještě tak závažné, aby úřad požádal o její zrušení“.

Rodině také nic nedoporučil, což by pěstouni podle vlastních slov jedině uvítali. „Výrazně postrádám preventivní a poradenskou činnost dotčeného úřadu, který se ujal pouze kontrolní funkce,“ uvedla ombudsmanka. Za problematický pak označila vztah mezi klíčovou sociální pracovnicí a rodinou.

Úřadu vytkla i to, že se dnes již 16letý chlapec nemohl ke svému odebrání z pěstounské péče vyjádřit. Městský úřad ve Frýdlantu, pod který příslušný OSPOD spadá, sice stanovisko ombudsmanky dostal, podle pěstounů se ale ani dnes jeho postoj k umožnění styku se svěřencem nezměnil. Poslední jednání vedli v září.

Z dikce zákona vyplývá, že o nezletilých nesmíme podávat žádné informace, mimo úřední styk,“ sdělil Právu starosta Frýdlantu Dan Ramzer. „Kanceláři ombudsmanky bylo ve věci poskytnuto vyjádření. Pochybení našeho úřadu nepřipouštím a odmítám,“ dodal.

S chlapcem, kterého považují za vlastního, a on je pokládá za své rodiče, se vídají jen neoficiálně cestou do školy či ze školy.

„O prázdninách jsme ho vůbec neviděli, po prázdninách asi šestkrát,“ popsal současný stav náhradní otec. Jak pěstouni, tak Vladimír se podle zprávy ombudsmanky vyjádřili v tom smyslu, že společnou domácnost obnoví nejpozději po chlapcových osmnáctinách. Pak už o sobě bude moci rozhodnout sám.