Schopnost Špidlova koaličního kabinetu vládnout nebyla vysoká, ale byla to vláda většinová. Jako taková mohla - i navzdory těžkopádným kompromisům - ještě leccos udělat. Ti její kritici, kteří volali po radikálnějších reformách, se jich nyní téměř jistě nedočkají, protože každá další vláda bude jen vládou udržovací.

Ničeho lepšího se nedočkají ani ti, kdo Špidlovu politiku odmítali jako asociální zradu programu ČSSD. Menšinová vláda by sice mohla pohodlně vládnout s podporou komunistů, jenomže politika založená na větším státním utrácení a závislosti na KSČM by byla pro ČSSD nejen cestou k dalšímu umenšení jejího vlivu na levici, ale také k porážce v příštích volbách. Navíc by se ČSSD mohla rozštěpit.

Stanislav Gross, který bude nejspíše pověřen sestavením vlády, má vzhledem k odporu ČSSD ke koalici zahrnující Unii svobody na vybranou jen mezi menšinovou vládou s lidovci, anebo vládou jednobarevnou. US ovšem nemá žádný důvod takové vlády podporovat, protože se nyní musí ve vlastním zájmu začít důsledně chovat jako strana opoziční. Lidovci zase odmítnou jakoukoliv podporu KSČM.

Menšinovou vládu by mohli teoreticky podpořit i občanští demokraté, ale ti budou podmiňovat takovou podporu souhlasem s vyvoláním předčasných voleb. V nich by ovšem ČSSD podle všech náznaků dopadla katastrofálně. A zatím se nezdá, že by triumfující ODS byla svolná k nějaké nové opoziční smlouvě.

Není tedy příliš jasné, co si ČSSD představovala, když se o víkendu zbavila Špidly a jeho vlády. Jestliže se jí vůbec podaří nějakou vládu vytvořit, bude to jen politický otloukánek, který poslouží všem stranám v opozici ke sbírání politických bodů. Pokud se Grossovi vládu vytvořit nepodaří, může přijít taktická hra prezidenta Václava Klause, kterou ČSSD zcela vyšachuje ze hry, anebo noční můra předčasných voleb.

Ať už je osud příští vlády jakýkoliv, Stanislav Gross každopádně stojí před nelehkým úkolem stranu sjednotit. Špidlovi odpůrci využili špatných výsledků v eurovolbách jako "poslední kapku", která byla prý jen dalším důkazem nepopulárnosti jeho politiky i složení koaliční vlády. Ve skutečnosti k propadu ČSSD přispěli největším dílem přesně ti politici, kteří po eurovolbách vytáhli halasně do finálního střetu se Špidlou.

Každý vážnější krok vlády byl už od nezvolení Miloše Zemana do funkce prezidenta zpochybňován jeho příznivci. Toto neustále praní špinavého stranického prádla na veřejnosti nakonec stranu zcela ochromilo. Špidla se přitom nemohl těchto lidí lehce zbavit, protože v křehké vládní koalici závisel na jejich poslanecké podpoře.

Grossovi hrozí, že uvízne ve stejné pozici. Pro mnohé "zemanovce" je stejným trnem v oku jako Špidla, a pokud je bude chtít zpacifikovat, například zařazením některých z nich do své vlády, bude muset počítat s tím, že ztratí podporu té části veřejnosti, která ČSSD volila v roce 2002 právě proto, že Špidla slíbil konec opozičně-smluvních časů - a lidí s nimi spojených.

ČSSD je tak chycena v pasti. Nejlepším způsobem, jak stranu zkonsolidovat, by v tomto okamžiku byly nové volby, před nimiž by Gross a jeho stoupenci mohli na stranické kandidátky prosadit na volitelná místa především své lidi. V opozici by pak stranu postupně očistili od dalších rebelů. Jenomže předčasné volby mohou znamenat, že už ČSSD permanentně zůstane ve vleku momentálně silnější KSČM. Už proto nás v příštích dvou letech nejspíše čeká jen politická improvizace a další střety uvnitř ČSSD.

(Autor je politolog)

PRÁVO 28. června