To jsou hrubá východiska jemné diplomacie, z níž (doufejme) za pár týdnů vzejde nová vláda.

Máme tedy před sebou záhadu hodnou Sherlocka. Jak chce Gross sestavit vládu na dostřel Topolánkovy torpédové baterie a bez podpory KSČM a jak ji chce udržet při životě dva roky, když může hledat podporu jen v klidné, leč chabé síle lidovců? Jaký trumf má asi v rukávu, když si mezi mlžnými odpověďmi troufnul jednoznačně tvrdit, že nechce, aby se vláda musela opírat o KSČM - a že se to podaří?

Každý zkušený čtenář klasických detektivek naštěstí ví, jak jednoduchá bývají vysvětlení těch největších záhad - a jak je důležité pátrat po tom, kdo bude dědit. Protože za vraždou a za politikou je třeba hledat zájmy - a ty jsou v té naší detektivce vcelku jasné. Obě momentálně nejsilnější strany mají dobré důvody podílet se nějakým způsobem na vládní moci, ale žádné se nechce usilovat o vládní odpovědnost. KSČM si ten luxus nemůže dovolit, ODS si jej nechce dovolit, protože právě v této chvíli není příliš o co stát. Je tu rozešitá, ale nedokončená reforma veřejných financí, je tu již přezrálý problém nájemného, samé nepopulární úkoly. Proč nedopřát ČSSD, aby se tím protrápila?

Zdá se tedy, že Grossova sebejistota může pramenit jedině z jakési domluvené tiché podpory. Tedy něčeho na způsob opoziční smlouvy, ale raději pečlivě ukryté do ježka v kleci než zbytečně vytrubované do světa, plného naštvaných voličů. Každá opoziční strana má v popisu práce kritizovat vládu, ale každá má také právo ji státotvorně podpořit, protože je vždy možné tvrdit, že dejme tomu rozpočet je špatný až tragický, ale rozpočtové provizorium by bylo ještě horší a tragičtější. To se může dít i bez dohody, ale právě tak se to dá dohodnout.

Podstatný rozdíl je ovšem v tom, která z našich dvou opozic by měla být takové oposmlouvy účastníkem. Pro KSČM není utajení (až na co za co) velký problém, je pro ni naopak výhodné předvádět, jak pěkně umí dotlačit méně levicovou ČSSD k větší levicovosti - a ta tím zase nemusí příliš tratit na cti. ODS by takovou hru musela zvládnout s nejvyšším utajením, aby si nepoškodila ramena vycpaná nulovou tolerancí.

Zápletka je však ještě v samém začátku, peripetie teprve přijdou. Bylo by příliš odvážné hádat, jak tato detektivka skončí. Chtěl jsem jen upozornit na jednu podezřelou okolnost: Stanislav Gross má cosi v rukávu, ale červené eso to zřejmě není.

PRÁVO 28. června