Musíme se zbavit složitého, komplikovaného jazyka, kterému občané špatně rozumějí. Musíme se naučit v tvrdých debatách hledat a pilovat názor, který pak na veřejnosti budeme jednotně hájit.

Musíme přestat snít o ideálním levicovém voliči a respektovat realitu; moderní levicovou politiku musíme umět prodat i typickému středovému voliči. Vždyť v roce 2002 se z voličů ČSSD hlásilo k levici či krajní levice jen 9 procent, zatímco nejvíce příznivců jsme zlákali z pomyslného středu a levého středu. Musíme umět lépe využívat potenciálu šikovných komunálních a regionálních politiků. Mohl bych pokračovat. O tom všem se chystám hovořit i před členy ústředního výkonného výboru ČSSD, který se dnes schází.

Upozorňuji, že podstatu změn vidím v přístupech, nikoli osobách. Přesto vítám i personální debatu. Na funkci předsedy ČSSD nelpím, své představy jsem připraven prosazovat v jakékoli pozici. Navíc vím, že sociální demokracie disponuje řadou mladších dynamických politiků.

Slyšel jsem samozřejmě v kuloárech o chystané "zabijačce" či "honu na předsedu". Nad těmito "zaručenými zprávami" se však usmívám. Vždyť nikam neprchám a jako pečlivě vykrmované podsvinče se rovněž necítím.

Chápu, že radikály má ve svých řadách každá strana, často bývají velmi užitečným faktorem posouvajícím věci kupředu. Debatu "Špidla, nebo Gross" však odmítám a žádný podobný střet vyvolat nemíním. Na to jsme spolu v ČSSD už dost dlouho, abych věděl, že můj kolega není bezhlavým střelcem pálícím po všem živém. A nestačí-li pochybovačům tento postřeh, připomínám jim autentický výrok Stanislava Grosse, že v hlasování na ÚVV uplatní názor, "který Špidla zná a rozhodně to není názor, který by ho zarmoutil".

Zatímco jsem naznačil potřebu řady vnitřních změn v sociální demokracii, revizi politického schématu, s nímž ČSSD vyhrála volby 2002, zásadně odmítám. Sjezd i opakovaně ÚVV stvrdil tříbarevnou koaliční vládu, přestože je handicapována jen těsnou většinou v Poslanecké sněmovně. V eleganci vládnutí máme co dohánět, přesto jsem připraven s kýmkoli zasednou ke stolu, vzít do ruky tužku a odškrtávat jeden splněný bod programového prohlášení za druhým.

Vše zlé je zpravidla k něčemu dobré. Křehká většina učí partnery umění dohody, kompromisu. Zatímco komunisté umějí jen diktovat a občanští demokraté představují gejzír populismu, když do líbivé rétoriky balí třaskavou směs rovných šancí a rovných sociálních dávek, partneři spolupracující v koaliční vládě mají tendenci v klidu nacházet pestré programové průniky.

Nic však není stoprocentní: například roli koaličního lídra docela určitě může ČSSD hrát mnohem sebevědoměji. Ostatně, obtížně "prodáváme" i tak sympatickou zprávu, jako je nedávný výsledek meziměsíčního šetření, podle kterého vzrostla důvěru ve vládu o osm procent. Osobně se mi nedaří ani v zájmu celé vlády zúročit fakt, na který 12. 6. poukázal v rozhovoru pro Právo ředitel agentury STEM Jan Hartl, a sice že mé vlastní akcie si na žebříčku popularity stojí lépe než akcie celé vlády. Za dobrý výsledek by tuto disproporci mohl považovat jen nenapravitelný narcis.

Nesmíme ale zapomínat ještě na jednu hrozbu pro českou politiku: riziko vstupu finanční oligarchie do politického života. Myslím, že mnou vedený kabinet si již spolehlivě vybudoval pověst vlády, která se všech náznaků korupce a klientelismu vysloveně štítí. Nemluvě o tom, že období, kdy je nutné provádět stabilizaci veřejných rozpočtů, důchodového systému a podobně, si žádá přísný dohled zkušených politiků, nikoli egoistických byznysmenů.

Snad se mi podařilo náležitě zdůraznit, že nezbytné změny v sociálnědemokratické kuchyni, včetně možných změn personálních, by neměly ohrozit koaliční půdorys, který jsme před volbami 2002 načrtli voličům a k jehož naplnění jsme získali mandát. Známý slogan praví: "Jsi-li paranoik, ještě neznamená, že po tobě skutečně nejdou." Nechci strašit, ale za branami Lidového domu pobíhají Modrá stvůra a Rudá zombie. Úkolem sociálních demokratů není vyžívat se v šarvátkách, ale chránit občany před číhajícími strašidly.

Autor je předsedou vlády a ČSSD

PRÁVO 26. června 2004