Kolem postávají s nasliněnými prsty zástupy pěšáků, kteří by dali království za znalost, odkud fouká nejsilnější vítr a kdo - který kůl v plotě - bude vyvrácen. Zdá se, že nejméně šancí má zatím družina Zemanova, byť si včera průkopnicky založila řádnou platformu "za svolání mimořádného sjezdu strany a její renesanci". A Miloš Zeman o malé pravděpodobnosti úspěchu dobře ví - viz obsažný rozhovor s ním v sobotním Právu.

Jistě, tato cesta splňuje asi nejvíc požadavek na spektakulární rázný řez, o jehož potřebě se hned po volbách nejčastěji hovořilo. Ten ohňostroj by voliči nepřehlédli. Vždyť platforma, k níž se hlásí Vladimír Laštůvka nebo Jan Kavan a za niž teď často mluví Václav Dašek, šéf "rebelantských" sociálních demokratů Prahy 2, v podstatě kopíruje pět Zemanových, řekl bych, artikulů z Mostu: mimořádný, nejlépe už říjnový sjezd, vyhnání tandemu Špidla-Gross od válu, rozpuštění vládní koalice, nový systém obsazování funkcí a návrat k programu. A přidává ještě - eticky, poeticky i utopicky - požadavek na omluvu strany voličům za neplnění slibů a dokonce i obecnou vizi "demokratického, sociálně spravedlivého života".

Pěkné. Ale podpora tohoto směru se prozatím omezuje na nevelký počet organizací a dalších několik desítek jednotlivců - a je dále omezována nejen faktem důchodcovského nadhledu Miloše Zemana, který již nahlas přemítá o "mystériu smrti". Hlavně je tato cesta doslova "zarúbaná" obavami sociálních demokratů, že personální devastace stranických i státních funkcí pustí výrazně do hry ODS. A že vyžene levici od kormidla drtivě a v předtermínu. Odtud asi drsná věta Stanislava Křečka, který je doma v "povstalecké" Praze 2, že platforma je "blbost", odtud jeho úvaha, že "jedna věc je odpovědnost za volby a druhá za další správu země a další za řízení strany". V této atmosféře mají větší šanci jiné mapy s jinými cestami.

Na jedné z nich se urputný Vladimír Špidla chystá zabetonovat dosavadní směrovku svým stylistickým nadáním, které osvědčil už na sjezdech. Kdoví, možná zase zvedne "sekeru na Volákovy žebračenky", ale tentokrát určitě jedním dechem s nutností "stabilizace veřejných rozpočtů". A auditorium snad ani nepostřehne ten logický rozpor, jako ho nepostřehuje Špidla sám i v jiné souvislosti - to když obhajuje "hluboký smysl" tří vládních stran "různých programů, ale blízkých cílů". Je-li smysl různosti v totožném vyústění, ať žije kulatý čtverec!

Snad nezbadatelná vnitřní pravda takovéto filozofie a vnější velmi viditelné nepříznivé okolnosti členy ÚVV přesvědčí. Ale i tak jim zůstane vzpomínka na Špidlovy povolební výmluvy (zvláštní povaha těchto voleb), na jeho pokusy odsunout debatu až na červenec, zastrašit odpůrce tématem vylučování škůdců strany a ve jménu své stranické pozice vystavit nebezpečí celou vládu na parlamentní půdě. To snad není ten nový a lepší politický styl.

S čím, s jakou - v pořadí třetí - cestou se vytasí Stanislav Gross, spíše praktik než teoretik, spíše aranžér právě se hodících slov a (jemu) užitečných lidí, nežli koncipient rozmáchlých programů? Podal-li ruku - byť odmrštěnou - Zemanovi, zastal-li se kritických soc. dem. skoro "na vyhození" (Foldyna, Dašek) a odmítl-li "primitivní antikomunismus", rozkročil se tím široce a pragmaticky jako kolos rhodský a připravil si nekonečné množství variant. Uvidíme, s jak ráznou změnou, obratem či s neméně šokujícím kompromisem dnes vystoupí.

Bude to těžké pro straníky a ještě těžší pro voliče po kterékoliv z nabízených cest vykročit.

PRÁVO 26. června 2004