Ten je přece založen na menšinových a jinak nekomerčních pořadech, na úloze ČT jako posledního garanta českého filmu a vůbec základny české kultury, ohrožené globalizací. V poslední době jsem se trochu uklidnil, přesvědčil jsem se, že v ČT lze šetřit a že nové vedení to nejen chce, ale že to za půl roku i dokázalo. Samo šetření však nestačí.

S napětím jsem sledoval čtvrteční hlasování Sněmovny o koncesionářských poplatcích, nejnižších v Evropě a nezvýšených od roku 1997! To, že Sněmovna nepřijala na doporučení ministra kultury Pavla Dostála zákon v podobě, do níž ho upravil Senát, mě spíše uspokojilo. Těch 200 až 300 miliónů ročně navíc (rozpočet ČT je přes 4 miliardy) nestojí za ohrožení kanálu ČT 2, základu nekomerčních pořadů. Ten by totiž mohl senátní úpravou, zakazující přesun reklamního času na ČT 1, zdegenerovat a pak být prodán v privatizaci.

A Špidla by nebyl dobrý strážce sociálního státu, kdyby ve Sněmovně neřekl, že poslanci ČSSD nepodpoří zákon, který by odpustil televizní poplatky domácnostem teprve od životního minima níže, a ne od jeho 1,4násobku, jak schválila Sněmovna. Šokující ale bylo, že Ivan Langer (ODS) propašoval do Senátu zákaz přesunu reklamy z ČT 2 na ČT 1. Z tohoto přesunu má ČT značný příjem proto, že na ČT 1 je reklama lépe placena. Ve Sněmovně se prý k tomu poslanec necítil být dost silný. Ve skutečnosti to tam nenavrhl, protože poslanci o ČT něco vědí. Na rozdíl od senátorů, kteří, jak sami říkali, nevěděli, proč tak hlasují. Leda snad kvůli tomu, že na chudý lid a na ČT musí být přísnost. Proč se ale senátoři nezeptali?

Jeden se stále učí. Pro mne bylo poučné opakované naléhání poslankyně za ODS Miroslavy Němcové v televizi, aby se moderátorka pořadu při rozhovoru s ní a s poslankyní Táňou Fischerovou o nepřijetí nové zákonné úpravy televizních poplatků zaměřila na to, že vládní koalice nedokázala svou "stojedničkou" zákon protlačit. Tedy že je neschopna něco (cokoliv, to je jedno co) prosadit křehkou většinou 101 poslance - vysvětluji pro ty, kteří parlamentní hemžení méně sledují.

Poslankynin postoj je smutnou ilustrací stranicko-mocenské deformace, o to smutnější, že je poslankyní teprve šest let. Jak to, že předpokládá, že občana bude více zajímat "stojedničkové neprotlačení" než to, jak bude financována výroba nových televizních pořadů? Co se asi honí v hlavách těm, kteří jsou poslanci dvanáct let nebo i déle? Jak to, že jsme dovolili takové odcizení "politiků" od života?

I Miroslava Němcová a její posun z roviny veřejného zájmu (skutečné politiky) do pseudopolitiky stranického zájmu je ale součástí naší současnosti. Při pátrání o "neprotlačení" původního, sněmovního znění (hlasovalo pro něj 86 poslanců místo potřebných 101) jsem ovšem zjistil, že deset koaličních poslanců při hlasování o původním znění sněmovny chybělo, nejvíce lidovců, mezi nimi i Miloslav Kalousek a Cyril Svoboda, kteří, stejně jako Petr Ibl z ČSSD, opustili sněmovní síň těsně před hlasováním. Čtyři koaliční poslanci se hlasování zdrželi a jeden, Evžen Snítilý, dokonce hlasoval proti přijetí zákona.

Na vině ale není vládní koalice, ministr kultury nebo předseda strany a vlády, zvláště nyní, ve dnech stranické krize. Na vině je politický systém, který už k upachtěnému shánění "stojedničky" vede a který vyvolává stranický triumfalismus části opozice. Jak sladké, zase jsme jim to nandali!

Podaří-li se poslankyni Fischerové a ministru Dostálovi nově podat obdobný návrh, jako vzešel ze Sněmovny (až na tu povinnou platbu těch, kteří televizor nemají), a projednají-li obě komory parlamentu zákon na podzim, bude újma, kterou ČT a české kultuře způsobil Senát a mocensko-stranicky jurovití poslanci, sice citelná, ale - ukazuje se to díky novému hospodaření ČT - ještě zhojitelná.

PRÁVO 26. června 2004