O Rakousku řekl, že by snad bylo "lépe budovu strhnout", ale že to není možné, protože "o nové nevíme" (cituji z knihy Zdeňka Kárníka Socialisté na rozcestí, Praha 1996). Za pouhé dva roky se Rakousko-Uhersko rozpadlo. A socialisty na tom rozcestí, které nepředjímali, čekal velký rozkol.

Těžko říci, zda se jistá neprozíravost stala nějakým prokletím i té části levice, která dávno před bolševickou revolucí, proti níž se vymezila, odmítla zdivočet na barikádách. A která se vždy snažila zvolna a uvážlivě kultivovat drsný svět všemocných principálů a trhovců. Při pohledu na krizi ČSSD se občas zdá, že jisté typy fatálních rozcestí jsou zde údělem.

Prvoplánový hmatatelný rozcestník bude stát v sále, v němž se v sobotu sejde 180 členů ústředního výkonného výboru, nejvyššího orgánu soc. dem. mezi sjezdy. Všechny cesty tam vedou od drtivé porážky v eurovolbách, kdy vlivný důchodce, bývalý předseda a expremiér Miloš Zeman vyrazil z Vysočiny s ideou mimořádného sjezdu na rtech. A kdy tentýž obohatil nedávnou mosteckou myšlenku o "deratizaci" ČSSD heslem: "vystřílet".

Cynik se nutně baví při pohledu na to, jak se pod tlakem tohoto "radikálničení" řady takzvaných zemanovců - uchopivších rozum do hrsti - rozštěpily, ba takřka úplně se v tomto punktu obrátily k Zemanovi zády. Zajíknuti z výsledků voleb, začali sice "přátelé" rychle odepisovat předsedu Vladimíra Špidlu, ale neodřekli se - na rozdíl od Zemana - místopředsedy Stanislava Grosse. Vždyť ten pohotový mladý muž se hned po volbách rozhovořil o "širší rekonstrukci vlády".

A vůbec: umí bez zadrhávání hovořit na kameru, jindy zas příhodně mlčet, ve veřejných debatách vítězit a v pravou chvíli předvést i pokoru; v jediném rozhovoru pro tento list zmínil "elementární skromnost" hned dvakrát. Je to však hlavně elementární rozum, který nutí sociální demokraty, aby v šoku z voleb a ve snaze co nejpádněji zlepšit image (normálně česky řečeno: vzhled) strany nestrhli do propasti úplně všechno. Ale jak na to?

Vždyť rozcestník - odvolat či neodvolat Špidlu, a když už, tak odkud přesně - už stojí. Předseda zatím těká nedobře, když po volbách naplánoval hlasování o důvěře vládě a pak to předevčírem pod tlakem vlastního klubu (i koaličních partnerů) odpískal. Odvolá na sobotním ÚVV také svůj výrok, že bez důvěry strany nemůže premiérovat, a umožní tak případné rozdělení nejvyšší partajní i vládní funkce?

Možná by se tím trefil do patrného trendu v myslích spolustraníků, kteří od Špidlovy hlavy na špalku a zásadní rekonstrukce vlády pomalu přecházejí - v obavách z čestného předsedy ODS na Hradě a z předčasných voleb - k přemítání, zda vlastně nebude lepší koaliční vládu zachovat. Jakýkoliv - i pouhý vnější - dojem uchování statusu quo však promění povolební ruch v sociální demokracii v pouhé plácnutí do vody. Až se pak na podzim při volbách krajských zastupitelů a senátorů bude porážka opakovat, zjevná krize vypukne znovu. A ještě hůř.

Největší potíž je možná v tom, že na podstatné rozcestí doputovalo vedení sociální demokracie už dávno, nejpozději ve volbách 2002. Ať si totiž myslíme - oprávněně a doložitelně - o KSČM cokoliv, hlasy pro komunisty nelze zcela ztotožňovat s podporou starých aparátníků, kteří si klidně řeční i o "dobrých stránkách" stalinismu (Václav Exner).

Ne, šlo o hlasy většinou prostě a nezáludně levicové. Poslední parlamentní volby vyhrála levice (49 procent) a pravice je prohrála (39 procent). Ale Vladimír Špidla pak nesestavil ani levostředovou, nýbrž levo-středo-pravicovou vládu, pro niž málokdo z tradičních levicových voličů (natož pravicových) uměl doopravdy zahořet. Tím spíš, že program ČSSD podlehl erozi už v koaliční smlouvě, dále erodoval v programovém prohlášení vlády a nejvíc flexibilně eroduje v jejím evropském a reformním úsilí. V úsilí, které bohatým sice také bere (80 miliard), leč chudé odírá (200 miliard) a málo jim dává. I k volbám, nejen na barikády, se člověk dokope jedině až s trochou toho ohně v srdci. Česká sociální demokracie ho v této staré budově nerozkřesala. A o nové zase nic neví.

PRÁVO 24. června 2004