Vládních, jakož i stranických opratí se obětavě, po přiměřené době zdráhání, ujme juris utriusqe doctor (doktor obojího práva) Stanislav Gross. Bude vládnout menšinově, s tichou, avšak dobře honorovanou podporou KSČM. Občanským demokratům se konečně splní přání sjednotit českou levici.

Avšak skutečná katarze, podle slovníku "očista prožíváním děje uměleckého díla, soucitem a bázní", dostaví se později. Až nové vedení ČSSD prohraje krajské a senátní volby, objeví se jako deus ex machina Miloš Zeman. Jeho panoš Miroslav Šlouf už ostatně ten zázrak oznamuje tlumeným troubením ze zákulisí. Teprve pak bude definitivně hotovo. Konec finanční reformy, jakkoliv sociálně citlivé. Návrat k politice "to se nám to rozdává, když nám příští generace půjčují". Sprosťáctví a klientelismus, možná i rozštěpení ČSSD.

Netvrdím, že tento scénář se bude realizovat beze zbytku, na jeho základní kontury však zaděláno je. Část poslanců ČSSD (jarní dopis šestnácti!) už do něj vrazila tolik kvasnic, že bych se divil, kdyby jim nevykynul. Ostatně občané, kteří se nyní obávají Špidlova odchodu, vytvořili tomuto nákypu kýžené teplo, když byli líní jít k volbám.

Vladimír Špidla sice začal bojovat, avšak pozdě. Jeho vláda měla Sněmovnu požádat o důvěru hned po volbách. Dnes musí počítat s možností, že mu ve Sněmovně důvěru nevysloví ani všichni poslanci ČSSD, schválí-li mu vůbec jeho žádost vláda. Rozdíl proti Miloši Zemanovi: ten by se na mínění vlády sotva ptal.

Za katastrofální výsledky eurovoleb nesou rukou společnou a nerozdílnou odpovědnost Vladimír Špidla a Stanislav Gross. První pozoruhodnou neschopností komunikovat s veřejností a neschopností zdisciplinovat svoji stranu, druhý naprostým fiaskem mediální politiky partaje, za kterou byl odpovědný, a úzkostlivou snahou nepálit si prsty obhajobou finanční reformy.

Nejde mi o odchod Vladimíra Špidly z funkcí, to je běžné riziko politika. Jde mi o doprovodné jevy jeho odmocňování. A hlavně o to, co se rýsuje na obzoru po jeho odchodu.

PRÁVO 22. června 2004