Politováníhodný byl hlavně krok ministra zdravotnictví Jana Stráského v roce 1996, kdy přistoupil na smírčí řízení ve sporu, a tím de facto přiznal odpovědnost státu za škodu, která majiteli Diagu Human vznikla. Současně tím svým nástupcům zcela zabránil řešit případ cestou standardního soudního sporu.

Verdiktem postoupit spor k rozhodnutí smírčímu senátu byla znemožněna i cesta k tomu, aby byly řádně vyšetřeny a osvětleny všechny další okolnosti případu. Místo toho byli všichni následovníci ministra Stráského postaveni před neřešitelný úkol zabránit úhradě miliónového odškodného z rozpočtu ministerstva zdravotnictví a odsouzeni do nevděčné role těch, kteří měli před veřejností nést zodpovědnost.

Všechny postupy následujících ministrů zdravotnictví jsou přitom podepřeny odbornými vyjádřeními a odvíjely se od nejlepšího vědomí a svědomí, jsou hajitelná. Stát se snažil soudně zpochybnit platnost smírčí smlouvy, zpochybnit samu skutečnost, že by stát mohl vystupovat v právních vztazích jako soukromá osoba, a docílit rozhodnutí, že smírčí řízení je z toho důvodu neplatné.

Žaloba na určení neplatnosti rozhodčí smlouvy, kterou podal ministr Ivan David v roce 1998, byla však vrchním soudem 6. prosince 2000 zamítnuta. Jeho nástupce, ministr Fišer, předložil vládě informace o procesních možnostech a návrh, aby obě strany stáhly další žaloby. Ke kauze se v průběhu řízení také vyjádřilo 18 znaleckých posudků.

Úvodní rozhodnutí ministra Stráského nelze vzít zpět ani soudní cestou. Mimo jiné pod vlivem tohoto sporu jsem rozhodl, že ministři musí vždy řešit spory soudní cestou, která umožňuje odvolání a dovolání, aby se nevzdali žádné z procesních možností k úspěchu, a to až do jejich úplného vyčerpání.

V daném případě Diag Human se strany smírčího řízení předem zřekly této možnosti, neboť byly povinny se podřídit rozhodnutí rozhodčího senátu, proti kterému není odvolání. Všem ministrům, kteří přišli po ministru Stráském, již nezbylo nic jiného, než podle svého nejlepšího vědomí a svědomí se snažit omezit negativní dopad nešťastného rozhodnutí jejich předchůdce.

Považuji proto za nehorázné a vlastně i pro ODS signifikantní, že způsobila v době své vlády neřešitelný problém, a nyní kritizuje současný kabinet za to, že hledá řešení. Stejně se přitom staví i k veřejným dluhům, způsobeným kupónovou privatizací a tunelováním podniků, které umožnila v době, kdy určovala hospodářskou politiku státu.

K mediálně často komentované návštěvě advokáta Oršuly v Kramářově vile bych rád dodal: Považoval jsem za správné nezanedbat žádná jednání, která by mohla přispět k pozitivnímu vývoji sporu. Schůzka s panem Oršulou k takovému vývoji nevedla, a proto jsem ji nepřikládal a nadále nepřikládám žádný velký význam.

Vše podstatné, co jsem o případu věděl, jsem sdělil parlamentní vyšetřovací komisi. Hledat zádrhele tam, kde neexistují, považuji za hloupé. Věřím upřímné snaze nynějšího ministra Kubinyiho minimalizovat možné škody spojené s celým sporem a doufám, že tato snaha bude úspěšná.

 (Autor je předseda vlády)

PRÁVO 18. června 2004