Zkrátka neviditelnou ruku trhu, kterou ještě nikdy nikdo neviděl - jen na hřbetě zakusil, až oči lezly z důlků. Jen oslavil v průvodech ke "dni daňové svobody", kdy se občané radují, že odteď konečně vydělávají pro sebe a nikoliv pro stát. A nikdo se neptá, proč nám ten z daní placený stát na silnicích nechal díry. Na znamení svobody?

Zahradilův levostředový protihráč, premiér a historik Vladimír Špidla, ve středu v tomto listě postavil vedle sebe - nikoliv povýtce proti sobě - "ekonomickou efektivnost" a "sociální citlivost", "ekonomickou konkurenci" a uchování "výdobytků spolehlivého sociálního státu". To jen celá zapsaná historie svědčí o tomhle lítém střetu ohně s vodou... Špidla je ovšem pevně a sympaticky přesvědčen, že "nutná evropská integrace" uchrání zejména ty, "kteří jsou ve střetu s bezohledným trhem handicapováni".

Odvážná to představa, ostré to sousloví. Kdo v tom ale slyší skoro komunistickou rétoriku, nechť přibrzdí. Také naši antikomunističtí Zelení si přece do programu dali pasáž o bezohledném chování obchodních a průmyslových korporací. A přihodili navrch jakoby antisystémové objasnění: "Korporace si to mohou dovolit pouze proto, že čeští a evropští úředníci a politici na státní úrovni a v mezistátních jednáních o obchodních smlouvách dosud většinou dávají přednost zájmům velkých firem před zájmy občanů a přírody."

Dobré. Nikdo ať se ale nerozepisuje, že Aurora zase vypálila z kanónu. Máme totiž co činit s konfuciánskou vírou, že všechno záleží na lidech a normách, zejména mravních. Až se totiž stanou čeští a evropští politici samými tatíčky Masaryky, zatímco byrokrati a šéfové korporací Mirky Dušíny, povstane to pravé prostředí pro "zájmy občanů a přírody".

Exprezident Václav Havel se nedávno zaklenul jako duha nad politickou scénou a otevřeně se přiklonil k nadějným i beznadějným outsiderům těchto voleb, pochváliv oheň i vodu, Zelené i Unii svobody-DEU. Ale ruku na havlovské srdíčko: i unionisté vaří dort nejen z radikální modré šance deregulací (a nejen nájmů), nýbrž i z ekologického citu. A Zelení nemají nic proti hospodářské soutěži, pokud bude "účinná" a zároveň "slušná". Všechno vším u nás prolíná.

Nikdo vlastně nemá nic proti určité míře modrých šancí, proti růžovému vyvažování všudypřítomné bezohlednosti selektivními ohledy ani proti zelené víře v dobrou vůli, jež hory přenáší. Ve skutečnosti se nikdo nechystá na zažívací potíže ani z rudých třešní, pokud je z české mísy bude nabízet Miloslav Ransdorf, kterému nikdo, ale opravdu nikdo nerozumí. Úhrnem je tenhle náš vklad do Evropy standardním zbožím, jehož konzumací by kontinent sotvakdy doznal podstatných změn.

Jenže na téma jakýchkoliv takových změn se tohle volební klání, tohle rozevírání ideologických pavích chvostů, vůbec nekoná. Mají pravdu pozorovatelé z Bruselu, že mezi 10. a 13. červnem teď Evropská unie pořádá pětadvacet voleb národních. Strany si skoro nanečisto testují, jak na tom doma jsou v očích voličů - a Evropa je jim ukradená.

 Maďaři měli čistě z tuzemských důvodů jednu z nejostřejších kampaní vůbec, v níž si vjeli do vlasů vládnoucí socialisté s opozicí Viktora Orbána. Britové potřebují naléhavě zjistit, jak moc se Tony Blair politicky zničil Irákem. A jak daleko dospěl po "třetí cestě" na šikmou plochu. Německá pravice si - a to je zvláště zábavné - hodlá otestovat, zda se sociální demokrat Gerhard Schröder znemožnil pravicovými reformami.

Podobný test se koná i u nás na celostátní pozici i vnitřní soudržnost Špidlovy strany, na váhu celé vládnoucí koalice a sílu jejích protivníků. A tak dále, jeden domácí testík za druhým...

Na ideje, projekty i na samu Evropu, ba svět, dojde snad někdy jindy. A asi úplně jinak.

PRÁVO 11. června 2004