Také nově příchozí desítka zemí může velmi změnit politickou mapu Unie. Celkem budou mít východoevropští novicové 162 poslanců ze 732. A například asi polovina z 54 polských poslanců se odhadem přihlásí k euroskeptikům. Má se obecně za to, že značná část těchto postojů připlyne i s poslanci České republiky a pobaltských států.

Zřejmě také proto má připraven zajímavý manévr Evropská lidová strana, do jejíž náruče vplynou z Česka snad pouze naši lidovci přirozeně. Aby se třeba protievropská britská UKIP nestala v EP sněhovou koulí, která na sebe nabalí všechny hrobaře sjednocené Evropy, lidovecká frakce by ráda vzala pod svá křídla skoro kohokoliv. I ty, u nichž nelze mluvit o křesťanskodemokratickém ledví či orientaci. Snad i notorické neznabohy, kterýžto cejch sotva platí pro britské konzervativce, ale pro řadu činitelů ODS určitě.

Mimochodem: leckde po Evropě se v rámci předvolebních analýz v novinách stále opakuje: "česká ODS Václava Klause". A Le Monde navíc napsal: ÖDS Václava Klause. Ö jako Österreich, Rakousko? Buď jak buď, na Mirka Topolánka se venku zapomíná nevkusně často, mnohem častěji než na dávný rozpad Rakouska a samostatnost českou.

V každém případě jsou evropští lidovci na pestrost zvyklí. Britská Konzervativní strana se už nyní vejde pod jednu střechu nejen s francouzskou centralistickou pravicí, ale i s navýsost suverénním mediálním magnátem Silviem Berlusconim (Vzhůru Itálie!). Proč by tam tedy nezapadla ODS, třeba i se svým domácím odporem k nárokům katolické církve? Ale ať už se ODS uhnízdí kdekoliv, jedno je jisté: když se šéfové a kandidáti KDU-ČSL nyní předvolebně bijí v prsa, že budou součástí nejsilnější frakce Evropského parlamentu, je třeba si uvědomit, jak všelijaké náš lidovec bratry má. A hlavně mít bude.

Kromě odporu k sobě samé, v samotném svém legislativním lůně, stojí Evropa tváří v tvář nezájmu svých občanů o evropský rozměr politiky, a tedy i o evropské volby. Počátkem června přinesl Eurobarometr hrozná čísla, když prognózoval volební účast. S výjimkou Francie (53 %) se má potácet hluboko pod polovinou, nejčastěji kolem pouhé čtvrtiny voličů. V míře nezájmu (23 %) se tehdy Česká republika ocitla na velmi apatickém břehu.

Dávno se ví, že demokracie je především dostatek informací o realitě a ochota se angažovat ve veřejném prostoru. Měřeno aktuální ochotou k aktivnímu angažmá, tento evropský veřejný prostor - skutečný "evropský lid" a faktické evropské občanství - zatím nevzniká. A informace o realitě jsou velmi různé, to podle barev politických fanglí.

Evropští sociální demokraté a socialisté - druhá nejsilnější frakce v EP zřejmě i po těchto volbách - jsou mnohem kompaktnější formací než lidovecko-liberální názorový holubník.

Ale v rámci Socialistické internacionály se právě řeší kulatý čtverec. Z domova ho známe jako "dočasný ústup" od sociálního státu, aby byl - nějaký "modernější" - v budoucnu zachován. Tento celoevropský problém nedávno vyjádřil předseda socialistické frakce v EP Enrique Barón Crespo: "Reformy evropského hospodářství nesmějí oslabit sociální systém, který existuje." Zatím však reformy evropského hospodářství existující systém - jak podivné - oslabují. Všude. A politici prostě nedávají jasné odpovědi na jasné otázky.

Takzvaný průměrný "lidový" nevolič není zlý, ani zcela nevědomý. Trápí ho, že vyklizuje pole všelijakým ÖDS. Možná však zůstává doma jako jakýsi "volič v domácnosti". Aby si mohl víc popřemýšlet o řečech, které se vedou, a o faktech, která jsou. A možná i leccos už domyslel dál, než si "jedničky" z kandidátek dovedou představit. Tohle totiž na tomto kontinentu vždycky populus (lid) dělal se zdravou (euro)skepsí. A i za nejtemnějších "totáčů" - suverenista jeden - naprosto suverénně.

PRÁVO 10. června 2004