V historicky prvních volbách do Evropského parlamentu se nakonec neočekává účast alespoň jako v klání do Sněmovny, ale spíše žalostně málo lidí jako při volbách do Senátu.

Není sporu, že z kampaně politických stran vyzařuje apatie podobná té, s níž se k jejich snažení staví velká část obyvatelstva. Jako kdyby jedni prováděli povinné cviky a druzí je buď shovívavě pozorovali, anebo si rovnou odplivli a šli si po svém. A když se lidé v těchto týdnech s agitujícími politiky na ulicích a náměstích dávají do řeči, zpravidla jim vytknou, že kdysi cosi slíbili, a nikdy to nesplnili.

Politici kontrují připravenými frázemi, ale lze dobře rozeznat, že jen proto, že to patří k věci. V zásadě dopředu počítají s pevným jádrem voličů své strany a doufají, že se přidají další. Celá česká politika působí unaveným a vyčpělým dojmem, a když se nájemníci elitních pater pouštějí do přesvědčování přízemí, že má volit právě je, zní to jako orchestr ze samých kolovrátků.

Nutí ale něco politiky k strhujícím výkonům? Nelze se zbavit dojmu, že téměř patnáct polistopadových let v nich upevnilo přesvědčení, že volič vydrží všechno, pokud chce být někým veden.

V listopadu 1989 nenaplnily náměstí desetitisíce disidentů, to jen člověk z ulice pochopil - po všech svých spolubydlících v evropském socialistickém paneláku, ale před Rumuny - , že už se smí otevřeně nadávat na režim. Ba co víc, že když si pospíší se zdůrazněním své horlivosti, může si urvat dobrý flek. Od nových politiků se čekalo, že za pět, nanejvýš za sedm let zařídí v zemi rakouskou životní úroveň.

Prvním hrdinou nové doby se stal Václav Havel, jenže po rychlém zjištění, že jejich obydlím říká králíkárny a považuje nákup lampy do obýváku za 15 000 Kč za běžný výdaj, přesměrovali lidé z ulice své naděje na Václava Klause. Příznivci, kterým pravidla nastolená jeho vládou pomohla k penězům, už dál nehledali. Zbytek se dál topil ve frustraci z neustálých změn a zvolil si nového reka - Miloše Zemana. Rakouská i vyšší životní úroveň se už stala běžnou, avšak pouze pro část společnosti, a tehdy kampaně Lidového domu rozhodně nenudily.

Zeman ale k roku 1998 splnil desetiletý plán završený premiérstvím, převratné změny nikomu ze svých voličů nezařídil. Jeho nástupce Vladimír Špidla teprve ne. Za jeho vlády se jen rozmnožily řady nespokojených - ke tradičním živnostníkům a malým podnikatelům přibyli námezdně pracující, kteří mají pocit, že se o ně vláda nestará. A když se kabinet rozhodne zvýhodnit rodiny s dětmi, leckdo z těch, komu už potomci odrostli, se cítí podvedený, že nechtějí zvýhodnit jeho.

Pro takové lidi je Evropský parlament, do kterého se má volit, neskutečně vzdáleným výmyslem prolhaných politiků, aby mohli brát tučné platy. A mladá generace, pro kterou je evropský kontext přirozenější, se zase podle průzkumů o politiku nezajímá. Výsledek brzo uvidíme, vše ale nasvědčuje, že k volbám přijdou opravdu jen skalní.

Téměř absolutní ignorování evropských záležitostí, které lze pozorovat v kampani do EP, je patrně způsobeno tím, že spousta lidí ve svém vnímání světa nikdy nepřekročila rámec rodiny či města, v němž žijí. Jenže právě Evropská unie má přinést vnější tlaky, které změní nejen život jejich města, ale nakonec zasáhnou i jejich vlastní existenci.

Zatím probíhá jako ve zpomaleném filmu kampaň, která za několik dní vyvrcholí volbami. Slovo vyvrcholí se ale podle všech náznaků nehodí, protože navozuje dojem něčeho bouřlivého, mladistvého, energického - a politický rozměr našeho života je naopak zralý na viagru.