Bylo čím dál jasnější, že nad Janem Sokolem se zavírá voda, zatímco před jeho sokem se doširoka otevírá brána Pražského hradu.

Jaká, pro koho a proč vlastně se tu odehrála tragédie, tedy neštěstí, pohroma, ba katastrofa?

Dopředu bylo jasné, že tato temná slova bezděčně zasahují terč na saku Vladimíra Špidly, který velmi - osobně a politicky - do koaličního kandidáta investoval. Byl to on, kdo Jana Sokola s lidoveckou inspirací v zádech navrhl. A byl to také on, kdo řadu dní před včerejší volbou urputně mezi čtyřma očima přesvědčoval zemanovsky zhrzené a levicově se vymezující volitele své strany, aby nenápadného konzervativního akademika s nápadným černým baretem podpořili.

Místo toho už v prvních dvou kolech vzniklo oprávněné podezření, že aspoň desítka "zemanovců" drze podpořila Klause. Tu máš, čerte, klausovský kropáč za podraz na Miloše! A disidenti vytrvali na této cestě až do konce.

Není divu, že Špidla před třetím kolem přitlačil na pilu a jal se svým lidem v přilehlých místnostech Španělského sálu vyhrožovat rekonstrukcí, ba demisí celé vlády. Vždyť nejen z vnitřních rozporů uvnitř ČSSD, ale i z křehké "stojedničkové" - zoufale pravolevé - koalice právě padal i fíkový list. Císařovy nové šaty ("nového politického stylu") - dle mínění odpůrců politicky široce rozkročené koaliční vlády - vzaly zasvé už dávno. A nátlak na nositele takového názoru měl zjevně opačný efekt. Naschvál volili Klause.

Pro Vladimíra Špidlu by bylo možná úplně nejhorší variantou přispěchat tento měsíc na jednatřicátý sjezd ČSSD bez živého prezidenta ve funkci. Na čele by měl Kainovo znamení, jasný doklad nenaplněného politického úkolu vygenerovat z české personální pustiny jakéhokoliv nástupce Václava Havla.

Ale Václav Klaus na Hradě je z hlediska Špidlova týmu lepší varianta jen na první pohled výstředních analytiků. Předseda strany a vlády se sice teď může pokusit o protiútok na své partajní odpůrce obviněním, že z malicherných důvodů pustili do čela státu živý symbol éry tunelářů, Pepů z Hongkongu či dávno pohřbených sponzorů. Avšak zemanovci lehce mohou toto obvinění obrátit jako bumerang na hlavu Vladimíra Špidly. Copak se někdy v dějinách tuzemské státnosti od roku 1918 stalo, aby si nějaká partaj vědomě zařízla vlastního kandidáta, který vyhrál stranické referendum? A kdo tak učinil, ne-li Špidlovi političtí přátelé, našeptávači a souputníci?

Dohra tohoto debaklu na sjezdu je jistá. A i před sjezdem bude rušno. Však také "tragický" pozorovatel situace Milan Urban už nadhodil svoji rezignaci z předsednictví takového klubu.

Stín tragédie nepadá pouze na sociální demokraty. Předseda KSČM Miroslav Grebeníček asi přeslechl projev Václava Klause, když před volbou řečnil o tom, že nejde o symbol, leč o živého člověka. O člověka, jenž se - v kladném slova smyslu - vyvíjí. Jenže Klausův v pořadí třetí předvolební projev byl včera ze všech nejhorší a nejobnaženější. Státník z jeho slov vymizel, byl tu znovu starý neměnný předseda ODS. Který si asociálně myslí, že v kapitalismu se "musíme snažit každý sám a nejen čekat s nataženou rukou".

Tragédie však není jen katastrofa. Rozumí se jí v dramatickém umění i nesmiřitelný konflikt, který obnažuje skutečné společenské rozpory. V tomto smyslu může být včerejšek i prvním krokem k celospolečenskému prozření. A vstoupit do českých dějin jako tragédie optimistická.

PRÁVO 1. března