Pohledů může být ještě více, občana českého a zároveň evropského by ale mohlo také zajímat, proč se česká vláda tak rychle, bez zbytečných řečí, jak si pochvaluje můj redakční kolega, přidala k polské iniciativě, kterou podpořila Litva, Malta, Portugalsko, Itálie a také Slovensko, tedy výrazně katolické země.

Když jsem v roce 1990 zjistil, že funkci doyena pražského diplomatického sboru vykonává papežský nuncius, řekli mi úředníci, že doyenem je v zemi sice obvykle služebně nejstarší velvyslanec, že však v katolických zemích jím bývá papežský nuncius. V české části někdejší federace se ale vždy uplatňovaly tradice husitské, kacířské, českobratrské, ba i volná myšlénka! Katolíci za starého režimu přece nejvíce trpěli, chlácholili mě ti, kteří netrpěli vůbec. Nikdy jsem se ale nedozvěděl, ač jsem se po tom pídil, kdo v roce 1990 rozhodl, že jsme katolická země.

Zato teď vím, že o podpoře ČR, kde se ke křesťanství hlásí jen 32 procent (a jen 26 procent obyvatelstva se považuje za katolíky), rozhodla česká vláda. Nejsem si jist, zda by to učinila, kdyby v ní neseděli lidovečtí ministři. Zapomněla na ústavní příkaz, který by platil, i kdyby katolíků bylo 90 procent, že se stát nesmí vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání?

Pro spravedlivé posouzení evropských kořenů by bylo nutno napsat celý traktát o vlivech antických, židovských, pohanských (a i muslimských!) a renesančně-reformačních,. jakož i o všech proudech, osvícenství, liberalismu a socialismu především, které spoluvytvářely naši demokracii a kulturu. Ústava s tímto traktátem by ale byla ještě pošetilejší než zákon, že komunistický režim porušoval lidská práva i vlastní zákony (1991), nebo zákon, že se Edvard Beneš zasloužil o stát.

A našli by se zlovolní jazykové, kteří by tvrdili, že všechno bylo jinak - církvi se nepodařilo zcela potlačit antickou řeckou demokracii a římské právo, katolická Evropa se naštěstí neubránila reformaci, renesanci a osvícenství, jimiž buržoazie obnovila přes odpor církve demokracii a občanskou společnost. Hospodářského pokroku, prosperity a právního státu dosáhla Evropa jen překonáním křesťanského dědictví a jeho transformací do moderního nazírání na život a na svět.

Křesťanské kořeny však Evropě přiznat lze. Čertu však prstík podáš, a hned chce celou ruku. Z připuštěných kořenů je hned, jako v polemice dvou novinářů, křesťanský dům! A požadavek, aby nekřesťanští hosté se v něm slušně přizpůsobili domácím zvyklostem; v muslimském domě je tomu prý také tak. (Islám je ale méně asimilační než křesťanství.) A Ludvík Vaculík, dlouholetý přední odpůrce českého vstupu do EU, rovnou říká, k čemu že tu křesťanskou Evropu potřebuje - chce tak pomoci Turecku, aby hrálo svou vlastnější úlohu v duchovním světě, do něhož patří.

Evropa ale není zvláštní duchovní svět, oddělený od muslimů. Islám do evropského duchovního světa nepatří? To nebyla pravda nikdy, ale s mnoha milióny dnešních evropských muslimů zní toto fundamentalistické dogma jako nevědomost či zlá vůle.

Ti, kdož prosazují křesťanské kořeny do evropské ústavy - jako naše vláda - vytvářejí překážky pro vstup Turecka do EU. K těm skutečným, jež se budou snažit obě strany překonávat, přibyla tak i náboženská. Strach z EU se transformoval do strachu z Turka, pohana jednoho. Turkům a možná i jeho vládám patří přitom uznání, že dokázali i přes výrazně se uplatňující muslimskou víru udržet dědictví Otce Turků Mustafy Kemala paši - světský charakter státu. V tomto smyslu je Turecko pro zbytek Evropy spíše příkladem, a ne zemí, která z ní má být vykazována. Je příkladem i pro ty, kteří považují Evropu za křesťanský dům.

PRÁVO 4. června