Růst platů větší než pětikoruna či dvě procenta, což je přídavek dvou stovek k desetitisícovému platu, je označen jako základní důvod ohrožující konkurenceschopnost, nízkou inflaci a českou ekonomiku jako celek. Ti, co vyšší platy chtějí, se spíše berou jako vyvrhelové tržní ekonomiky. Ideálem je spíše Boris Jelcin, za jehož vlády se v Rusku mzdy jedno období vlastně nevyplácely vůbec a také to fungovalo.

Přitom si však na naše platy současně brousí zuby stále více zájemců. Změny sazeb daně z přidané hodnoty a spotřebních daní nám zdražily značné množství výrobků a služeb. Stále nad námi visí reálná hrozba radikálně zvýšeného nájemného. Všichni nám kladou na srdce, abychom si spořili na stáří, tři stovky měsíčně prý rozhodně nestačí. Už platíme a dál platit či připlácet budeme na zdravotní péči a léky. Máme platit za vzdělání, celoživotní rekvalifikaci.

Bez pojištění majetku či života se už nedá žít, zvlášť máte-li hypotéku. Máme si ve stále větším počtu kupovat byty. A hlavně máme stále více konzumovat a nakupovat, aby neubývalo pracovních míst a ekonomika rostla. A také máme mít děti. Jedno dítě přitom představuje zhruba více než milión "nákladů a investic". Racionální růst mezd tedy není nic nenormálního, spíše podmínka rozvoje ekonomiky ale i společnosti a rodiny.

Zárukou udržení pracovního místa je dnes vysokoškolské vzdělání či špičková kvalifikace. Nikdo schopný s dobrou průpravou vám ale nebude dlouho dělat za pár korun. Odbornost je třeba zaplatit. Jsou obory, kde je růst platů navíc potřebný, protože je nutné tam dostat či udržet kvalitní lidi. Například státní správa, školství či zdravotnictví, kde také trvá permanentní tlak na růst mezd. Východisko dilematu s platy nespočívá v jejich plošném růstu, který nikoho neuspokojí, zato všechny naštve, protože prostředků je málo, jako v redukci počtu pracovních míst a reformě systému toho kterého oboru, v oddělení schopných od neschopných a v měření skutečného výkonu například jednotlivých zdravotnických zařízení.

Mimochodem, proč stále chybějí veřejně dostupné informace o úspěšnosti léčení jednotlivých zdravotnických zařízení? O takové metody růstu platů však už není takový masový zájem a hlavně chybí i politická vůle to provést. Problém platů je především problém produktivity, protože pokud rostou mzdy rychleji než výkon hospodářství včetně státní správy, skutečně se intenzivně zadělává na problém, minimálně s inflací.

Jsou obory, kde růst výkonnosti a zisků firem je ale enormní. Proč by tam neměly růst mzdy? A jsou obory, profese a firmy, kde prostě platy porostou pomalu nebo vůbec ne. Na tom není nic špatného. Výkonná ekonomika vyžaduje permanentní restrukturalizaci a platby pouze za kvalitu a obchodní úspěch. Vyspělé evropské ekonomiky, zaměstnanost, a tedy nepřímo i platy, táhnou dnes služby. Aby se mohly rozvíjet, je třeba tady především udržet firmy, které je potřebují a kupují.

Rozvoj služeb, zaměstnanosti a tedy i růst platů jiného typu - od zábavy, kultury po servis provozu domácností - zase podmiňuje existence silné, finančně zabezpečené střední vrstvy, která je schopná je nakupovat. Složitost problémů okolo platů v české ekonomice podtrhuje ale fakt, že několik let se nemění číslo udávající, že 64 procent zaměstnanců bere mzdu nižší, než je průměrný statistický plat. Budou tito lidé s takovými platy nakupovat tyto služby?

Platy se vyplácejí vždy v určitém ekonomickém prostoru, který funguje jak funguje. Když se vždy pravidelně s publikováním údajů o růstu platů ozve nesouhlasný řev, není to ani tak vina mezd či těch, kteří vyšší platy požadují, aby vzhledem ke stoupajícím nákladům nechudli. Spíše je to dlouhodobý problém české ekonomiky - tedy i hospodářské politiky.

PRÁVO 3. června 2004