Pochybení se stávají všude, státní zastupitelství není výjimkou. Když ale po státní zástupkyni chtěla vysvětlení televize, hájila se tím, že podala návrh na vazbu ještě týž den, kdy jí policie předala oba obviněné se stanoviskem, proč je návrh důvodný. To státní zástupkyně neví, že se lhůty lidské svobody a jejího omezování počítají na hodiny a minuty, nebo to ví, a klame veřejnost? Má možná pravdu, usoudili zřejmě někteří televizní diváci. Na nevědomost státní zástupkyně, případně na její klamání veřejnosti by se mělo Nejvyšší státní zastupitelství zaměřit více než na škody, které při stíhání padělatelů mohlo způsobit jedno pochybení.

Kdysi dávno to fungovalo jinak - 48 hodin měl vyšetřovatel Veřejné či Státní bezpečnosti k tomu, aby podezřelého obvinil, a dalších 48 prokurátor, aby ho vzal do vazby. Obou lhůt se zneužívalo, a to nejen proti chartistům a odpůrcům režimu.

Z pohoršení nad těmito křivdami stanovilo Federální shromáždění v roce 1991 v Listině základních práv a svobod lhůty kratší - 24 hodin policii k obvinění a dalších 24 soudci k vzetí obviněného na návrh prokurátora - dnes státního zástupce - do vazby. To už rozhodoval o vazbě soudce, v souladu s mezinárodními smlouvami.

První lhůta běží od okamžiku faktického omezení svobody, ne od předvedení na policii či od začátku výslechu. Jsou v této zemi státní zástupci, kteří to nevědí? Zákon neříká, jak se lhůta dělí mezi policejní orgán, který musí podezřelého obvinit, a státního zástupce. Ten má nad úkony policie dozor. Státní zástupci kvůli tomu drží služby i v noci a ve svátek. Druhá lhůta běží od chvíle, kdy státní zástupce předá soudci spis s návrhem na vzetí do vazby a s údajem, kde je obviněný zadržován.

Ve složitých případech, když obviněných bylo více nebo byl ve věci mezinárodní prvek, byla první 24hodinová lhůta napjatá, policie si stěžovala. Proto český parlament Listinu v roce 1998 změnil - a bylo to za 13 let od jejího přijetí změna jediná! - a lhůtu prodloužil na 48 hodin. Druhou 24hodinovou neprodlužoval.

V mezinárodním i evropském společenství se v 90. letech o podmínkách braní do vazby hodně diskutovalo. Předání soudci musí být fyzické, soudce totiž obviněného nesmí vzít do vazby bez výslechu. I u nás už teď soudce posuzuje důvodnost trestního stíhání a podezření právě na obviněného, nejen důvodnost podmínek vazby (obavy z útěku, z maření vyšetřování a z pokračování v trestné činnosti).

Jinde upravuje zákon lhůty k předání soudci diferencovaně - podle výše trestní sazby, počtu obviněných v jedné věci apod. V odborné diskusi v orgánech OSN se připouštělo, že třeba v Norsku nebo severním Rusku, nemluvě u Nepálu či Tibetu, mají být lhůty upraveny podle vzdálenosti, jež dělí policií zadržovaného člověka a soudce, který rozhoduje o jeho vazbě, a také v závislosti na dopravní situaci a dokonce na počasí, zda totiž dovolí přepravu vrtulníkem. Podle těchto extrémních případů se ale nesmí upravit obvyklá lhůta k předání, která musí být co nejkratší.

Uvádím to ne pro legraci, ale jako důkaz toho, jak je dnes lidská svoboda, a ovšem i svoboda trestně stíhaného člověka, ceněna. A do toho přijde státní zástupkyně, která je buď přesvědčena, že se lhůty počítají na dny, anebo tak klame veřejnost.

V případě obviněných, kteří jsou stíháni pro padělání obrazů, soudce naštěstí zákon neporušil a do vazby je nevzal. Jen doufám, že i Vězeňská služba je propustila včas, a ne až o těch šest hodin .později. Lidská svoboda je příliš drahocenná hodnota, než aby tomu mohlo být jinak, a to i v případech těch nejhroznějších zločinců.

PRÁVO 31. května 2004