Voliči to tak necítí, pro mnohé je totiž podstatná komunistická kritika antisociální politiky britských labouristů a jejich podpory Bushe ve válce proti Iráku, kritika asociálních reforem SPD i všeho, co i ČSSD z Anglie a Německa přebírá. Hodně lidí, i nekomunistů, považuje KSČM s jejím programem i vnitřním fungováním za levicovou, sociální, ba dokonce poměrně demokratickou alternativu k ČSSD.

Od pádu starého režimu uplynulo už patnáct let, jeho dvacet posledních let nebylo, na rozdíl od prvního poválečného desetiletí (které ale už skoro nikdo nepamatuje), žádnou krvavou diktaturou. Mnohým se tehdy vedlo, hlavně ve srovnání s dnešními zlotřilými bohatci, lépe než dnes. Strašení komunismem bývá dnes už směšné.

A že je Miroslav Grebeníček konzervativní? Asi ano, ale nejen komunisté říkají, že trestní stíhání jeho otce bylo sice možná důvodné, ale mediální zneužití kauzy proti synovi jako předsedovi KSČM odsuzují. Mnozí lidé si zachovali smysl pro spravedlnost a Grebeníčkovi pak mnohé odpustí.

I KSČM se postupně zbaví historické zátěže podobně, jako to dokázala katolická církev. Jen doufejme, že jí to nebude trvat staletí. O potřebné vyrovnání se s minulostí i v KSČM mám ale menší obavy než o tradiční kulturní a politické postoje, vytvářené v těch lepších obdobích společenského rozvoje českého etnika - v době národního obrození, první republiky a po roce 1989.

Dnešní KSČM už kritizuje stalinismus a politické procesy, myšlenka, že je třeba překonat postoje zděděné z dob Zdeňka Nejedlého, jí je ale cizí. Nezdá se, že by v KSČM měly tyto konzervativní postoje nějakou alternativu.

Jsou ovšem výjimky. U nás je jen málo lidí, kteří se lidským právům věnují s takovým zápalem a zároveň s takovou znalostí věci jako například Mirek Prokeš, člen KSČM a pražského zastupitelstva, nyní kandidát č. 18 za KSČM do EP. Svou činností ukazuje - právě voličům KSČM - , že vystupovat jen proti fašismu, nacismu a rasismu dnes zdaleka nestačí.

A že tento boj, který je komunistům pochopitelný a blízký, protože je jedním z podstatných kořenů jejich hnutí, má logické pokračování v úsilí o multikulturní společnost. To ale zatím komunisté málo chápou.

Multikulturalita, založená na respektu a plném přijetí lidí různých etnik, kultur a jazyků, překonává přirozeným způsobem národovectví. Je navíc plně slučitelná s místním, zemským i evropským vlastenectvím. "My nejsme multikulturní," řekl mi ale před rokem Miloslav Ransdorf, a já byl na pochybách, zda to říká s lítostí.

Půl století už stojíme před problémem asimilace Romů a dalších lidí do většinové společnosti. Dnes ho lze vyjádřit otázkou: má se uskutečnit integrace asimilací, nebo kulturní emancipací etnických a náboženských skupin?

Stane-li se tato otázka výzvou pro KSČM, oprostí se postupně i od tradičního a po rozpadu čs. federace posíleného národovectví. To u západoevropských komunistů prakticky neexistuje, zatímco ruské komunisty zavedlo až k otevřenému nacionalismu a antisemitismu. Ti i oni jsou komunisty - jakou cestou půjde KSČM?

Mirek Prokeš není v KSČM jediný, kdo usiluje o sociální spravedlnost, založenou na moderní ochraně lidských práv a na demokracii. Jsou i mladí komunisté, původně antiglobalisté, dnes alterglobalisté. Připomínají mi francouzskou mládež konce 60. let, nabízejí komunistické ideály v moderním pojetí jako alternativu ke kapitalismu, k nacionalismu, i ke globalizaci. Grebeníček a soudruzi z vedení KSČM by měli tomuto zatím slabému proudu ve straně věnovat větší pozornost.