Článek
Připomíná však vznik státu, který už neexistuje.
Svátek osmadvacátého září je pokleslost sama. Vždyť nikoliv Václav, nýbrž Boleslav svým mečem položil základy českého státu.
Nejbizarnější je však svátek lednový. Co prvního ledna vlastně slavíme? Neschopnost udržet společný stát? To, že jsme si zbyli? Zacouvání do hranic raných Přemyslovců? Nevalný výběr.
První leden 1993 určitě nepatří ke šťastným dnům společných dějin Čechů a Slováků. Tvrdím však, že k rozchodu dojít muselo a že to bylo za daného stavu věcí jediné možné řešení. Na rozvod se přece adělávalo po většinu doby trvání česko-slovenského manželství.
Praha slovenské touhy po autonomii a po samostatnosti nechápala, právě tak jako Vídeň před sto lety nechápala podobné snažení Prahy. A Bratislava zase nechápala, že Praha nechápe. Vždyť dosáhne-li nějaký národ dospělosti a je-li přesvědčen, že má nejen právo, nýbrž i povinnost si nezávislou existenci vyzkoušet, nedá se tomu silou zabránit.
Praha se navíc nikdy v minulosti nesnažila přesvědčit Slováky činem, že ve společném státě mohou jedině získávat, aniž by cokoliv ztráceli na možnosti spravovat si vlastní věci sami. Připusťme, že před válkou to bylo mimořádně obtížné. Dlouhá léta po vzniku ČSR Slovensko na autonomii nemělo. Ve třicátých letech zase Praha nemohla Slovákům poskytnout to, co nesměla poskytnout českým Němcům, podléhajícím už nacistickým běsům. To by se pochopit dalo.
Co se pochopit nedá, je chování Prahy ke Slovnsku po roce 1945. Slovenskou národní radu, která se protinacistickým povstáním přihlásila k Československu, Praha postupně znicotněla. Všechno vyvrcholilo v roce 1960, kdy nová ústava "socialistické" republiky degradovala Bratislavu na jedno z deseti krajských měst. A pimprlová hra na federaci po roce 1968 snad nestojí ani za zmínku.
Po demokratickém zvratu v listopadu 1989 už na nic nebyl čas. Tím spíše, že čeští politici, ovínění slávou, chovali se jako sloni v porcelánu. Vždyť první cesta prezidenta Václava Havla po zvolení vedla nikoliv do Bratislavy, nýbrž do Německa! A tak se Československo rozpadlo.
Václava Klause z ničeho neviním. Za společný stát bojoval poctivě. Dokonce i jeho ODS se na Slovensku zapojila do volební kampaně 1992 a na federálně cítícím východě nebyla bez odezvy.
Ani Vladimír Mečiar původně pro dělení nebyl. Vyvolal však vlnu, na které se vezl k moci a ta ho do dělení vrhla. Kdyby nebyli Klaus a Mečir, byli by jiní dělitelé. Možná v jiný čas, výsledek by však byl stejný.
Co jsme před deseti lety získali? Každá strana svůj státeček. A každý jinou hypotéku. Na Slovensku už maďarská menšina není menšinou ve státě patnáctimiliónovém, nýbrž ve státě pětimiliónovém. Na Česku si zase brousí jazyk tvrdé jádro landsmanšaftu: vždyť jsme vždycky říkávali, že Československo byl pouhý slepenec!
I mandel slibů jsme získali: žádné celní "boudičky" na hranicích, měna bude společná, česko-slovenská vzájemnost posílí. Místo boudiček jsou bytelné celnice, měna rozdělená a vzájemnost je v klinické smrti.
O boudičkách a měně nám Klaus s Mečiarem lhali, vzájemnost pohřbíváme sami. Česká televize reprízuje kdejaký normalizační drek, skvělé slovenské dramatické pondělky však nikoliv. Sehnat slovenské noviny v Praze je umění. Slovenčina se v Česku stává málo srozumitelným jazykem. Povědomí o společných dějinách pomalu odplývá do zapomnění.