A na koho to slovo padne, ten musí jít z kola ven... Ale nezjednodušujme si to. Někteří řadí k populistům nejen superzáporňáka Hitlera, ale i generála de Gaulla. A to už je trochu moc na jeden šuplík, na společnou celu či jámu v propadlišti dějin, ne? Čím by byla Francouzská republika bez Charlese de Gaulla? A čím Indie bez slavného populisty Móhándáse Karamčanda Gándhího? Ten pán se Albertu Einsteinovi jevil natolik robustním, že napsal: "Budoucí generace jen těžko uvěří, že kdy po světě chodil takový člověk z masa a kostí." Mnoho různých figur vyprazdňuje pojem.

Vrátit slovu význam je těžké. A nejen kvůli blížícím se volbám, kdy se populisté (tedy ti, kdož se "odvolávají k lidu") a demagogové (démagógos: "vůdce lidu"), snaží o přízeň voličů. Teoretici totiž tvrdí i toto: politika je možno označit za populistu, když si nárokuje pozici mluvčího celé společnosti, a nikoliv jen nějaké frakce, strany či třídy. Ale to by pak byli všichni - viz Zaorálkova moudrost, že sociální demokracie "není stranou jen pro chudé".

Pomohou dějiny? V Americe vznikla Populist Party v roce 1892 v městě Cincinnati na vlně nespokojenosti dělnictva s potlačováním odborového hnutí. A zejména z hněvu farmářů ze západních a jižních států USA nad ekonomickými poměry. Šlo o reakci na kapitalistický establishment z východního pobřeží, na korupci a ovládnutí země velkými korporacemi (v té době hlavně železničními společnostmi). Strana žádala dosud nevídané zásahy státu do ekonomiky, progresívní daně, znárodnění drah, telefonu a telegrafu, osmihodinový pracovní den, omezení imigrace, zákaz prodeje půdy cizincům.

Populisté tehdy vyhlásili: "Setkáváme se uprostřed národa, který byl přiveden na okraj morální, politické a materiální propasti. Korupce ovládá volební výsledky, tvorbu zákonů, Kongres a zahrnuje i soudy. Tisk je koupen nebo zkrocen, veřejné mínění umlčeno, obchod je v zoufalém stavu, domovy zavaleny hypotékami, dělnictvo je ožebračeno a půda je v rukou kapitalistů." A to vše je "ohromným spiknutím proti lidstvu", které je třeba zastavit, protože jinak hrozí "strašné sociální otřesy" nebo "naprostý despotismus".

Všimněme si: ve hře byly reálné problémy, byť už tehdy okořeněné jistou mírou xenofobie, spikleneckých teorií a utopických návrhů. Ale reálným problémům se dostalo reálné odezvy v obou velkých stranách USA díky populistům. Rychle se rozkládající populistické hnutí okamžitě vplynulo mezi demokraty a u republikánů inspirovalo vznik pokrokářského proudu. Populistické ideje, zahnízděné vpravo i vlevo, měly podíl na první vlně masívní regulace amerického kapitalismu v letech 1890-1920: byla vytvořena Mezistátní obchodní komise, omezena moc velkých monopolů Shermanovým a Claytonovým zákonem, zavedeny daně z příjmů. Ne, slovo "populista" nebylo urážkou. Jistě, vždy také hrozilo, že odvolal-li se populistický vůdce přímo k lidu, zvětrávala funkčnost institucionálních brzd a nutně slepé, protože nestranné spravedlnosti. Ale před nasazováním kacířských čapek a zažeháním verbálních hranic je dobré zvlášť posoudit konkrétního politika v konkrétní situaci. Neboť populismus vždy svědčí o náladách lidí, jež politické instituce a mechanismy ignorují a znemožňují tak jejich veřejné vyjádření.

V ohnisku sporu o populismus probíhá také spor o demokracii. Ale často jinak, než jak se jeví povrchní publicistice. Politologové připouštějí, že "populismus lze také chápat jako krajní formu demokracie", vyznačující se referendy a lidovými iniciativami, uzákoněnými od přelomu 19. a 20. století v mnoha státech USA. Už od antiky, od starých konzervativců k neokonzervativcům, od dávných elitářů k neoelitářům je však této "vládě lůzy" spíláno.

Proč vlastně? Rozumím historické zkušenosti s těmi, kdož se obraceli "čelem k masám". Ale rozumím i pudu sebezáchovy politických aristokratů všech dob. Vždyť ti již ve starém Římě chápali zákonné odvolání se občana k lidu (provocatio) jako parádní - provokaci.

PRÁVO 27. května 2004