Prezident Václav Klaus pár dnů předtím na shromáždění bývalých politických vězňů řekl, že je nutné připomínat období totality, ale zákeřnější než důvěrně známý takzvaný komunismus jsou sílící pokusy omezovat svobodu člověka pod záminkou nově formulovaných veřejných zájmů a takzvaných vyšších cílů. V současné době hrozí nebezpečí v narůstání demokratického deficitu dnešním evropeismem a internacionalismem, zdůraznil Klaus.

Jak vidět, ani odpůrci komunismu nejsou s to vymýtit tento pojem ze svého vědomí a neustále se k minulému režimu vracejí. A v této atmosféře, kdy je komunismus, přesněji řečeno reálný socialismus ve všech postsovětských zemích pro velké množství lidí měřítkem - Vasil Biľak by možná řekl milníkem -, proběhl v duchu semknutosti kolem ÚV a soudruha Miroslava Grebeníčka 6. sjezd Komunistické strany Čech a Moravy.

Proč je období tzv. starého režimu pro tolik lidí stále lákavé? Lapidární odpověď zní: protože mají silný pocit, že dobře už bylo - a právě když vládli komunisté. Neplatí to jenom v Česku a s těmito emocemi nemusí obratně zacházet jenom ty strany, které si ponechaly komunistický název. Stačí se podívat do Polska, kde vyrostl fenomén Andrzej Lepper, vůdce druhé nejvlivnější strany, Sebeobrany.

Jeho hlavní základnou jsou rolníci, ale tmelem je kromě nářků, že teď je zle, vzpomínka na to, jak bylo za komuny dobře. Sebeobrana chytře používá ve své agitaci písniček s tradičními rytmy - například valčíku - a slovy o tom, jak se dříve stát o prostého člověka staral, dával výhodné půjčky a jak nynější vládcové zaprodali národ Evropě. Sám Lepper při hodnocení reálně socialistického režimu uvádí klady a zápory v poměru asi tři ku jedné ve prospěch kladů. A má velký úspěch.

Příčiny tohoto stavu duší v postsovětských zemích byly mnohokrát popsány. Současný režim zdaleka nemůže nabídnout průměrnému občanovi takové příležitosti jako předchozí zřízení. Reálný kapitalismus je dobrým odrazovým můstkem pro činorodé, (hyper)aktivní a neostýchavé lidi a pomalejší a méně amerikanizované jedince má tendenci tlačit do škarpy. Sjednocující se Evropa neslibuje změnu tohoto trendu, protože právě soutěžení s Amerikou ji žene k větší integraci. A tak politici typu Miroslava Grebeníčka, Andrzeje Leppera, Vladimíra Mečiara a jejich následovníci a pokračovatelé mají zaručené živobytí na relativně dlouhou dobu.

To se přirozeně nelíbí zbytku politické scény. Vedle ideového utrpení působí počty lidí, kteří jdou za takovými vůdci, bolest dalším uchazečům o moc i úbytkem potenciálních voličů. Zelení by jistě nepohrdli volebními lístky od těch, kdo nejsou spokojeni se stavem současného světa a chtějí protestovat. Sociální demokraté by rádi vrátili z vandru své původně zdivočelé, pak Zemanem ochočené, a nyní opět utíkající příznivce. Odchod komunistů z jeviště by bezpochyby přivítali také lidovci a US-DEU, pokud přežije evropské volby.

ODS však nemá důvod hledat z této situace rychlé východisko. Preference jí rostou, levice je roztříštěna, s komunisty se dá dohodnout, bude-li to zapotřebí. Okatá uniformovanost v mediálním působení činitelů ODS, kteří mluví jednotně co do formy i obsahu, se vyplácí.

Žádné dlouhé a filozofující řeči jako u Lubomíra Zaorálka, žádná stručná sdělení bez pozlátka jako u Vladimíra Špidly. Místo toho nastupuje Vlastimil Tlustý coby velitel čety beranidel. Donekonečna, za všech okolností a leckdy v rozporu s logikou se v rétorice ODS opakuje, že vláda je špatná, stále horší, nejhorší ze všech možných. Tvůrci této metody zjevně počítají s tím, že spousta lidí jsou jako berani - a stejně jako Lepper sklízejí úspěch.

Dokud se ovšem budou jiní politici ucházet o přízeň nespokojených racionálním vysvětlováním či protestními běhy proti jejich oblíbencům, nejspíše skončí u vrátného a dál je nepustí.

PRÁVO 25. května