Jedno však jsme si díky zprávě o rozhněvaném ministrovi potvrdili: ve vládě už začal tuhý boj o to málo, co v rozpočtu na rok 2005 zbude na požadavky a na sliby. Důvod bouchat do stolu nemá jen jeden ministr. Kdokoli je totiž v této zemi živ ze státního rozpočtu nebo pobírá nějaký státní příspěvek, by chtěl dostat víc. Jenomže není z čeho dát, leda by se vláda opět pokusila o rekordní rozpočtový schodek, což by ale znamenalo jistý konec její reformy i jí samé.

Má-li se ovšem mezi všechny rozpočtové resorty rozdělit navíc zhruba deset miliard (což je v této chvíli pouze velmi nepřesný odhad), přičemž jen Škromach by chtěl bezmála dvacet, neměly by být klíčem pro rozdělování výsledky ministerské soutěže v bouchání pěstí a odborářské soutěže v pokřikování před budovou vlády. Není-li dost, pak rozum i cit velí přidat nejprve těm, kdo jsou na tom nejhůř.

Z tohoto hlediska se zdá být poněkud pomatená právě snaha ministra Škromacha podělit hned tři kategorie obyvatel. Podle něho by měli dostat přidáno důchodci, o čemž nemůže být pochyb, mladé rodiny s dětmi, jež jsou na tom (ale pozor, jistě ne všechny!) zřejmě vůbec nejhůř ze všech, a nakonec jakási neidentifikovaná skupina lidí se středními příjmy. To je ovšem jinak řečeno totéž jako nadrobte všem, pustý populismus.

Někdo možná namítne, že důchodci dostávají po kapkách přidáno rok co rok, zatímco mzdy v mnoha odvětvích stagnují. Jen málokdo si však dovede nebo je ochoten spočítat, že důchod na úrovni čtyřiceti procent platu neznamená čtyřicet procent světských radovánek. Důležité není, co člověk pobírá, ale kolik mu zbude po zaplacení činže.

A když už jsme v tom počítání, ještě jedno je namístě začít říkat všem, kdo volají vládo, dej! Výše platu zaměstnanců v rozpočtové sféře rovná se množství peněz, které pro tu kterou kategorii rozpočet uvolňuje, dělené počtem osob, mezi něž se rozděluje. Čím víc jich je, tím méně dostanou. A není žádným tajemstvím, že úředníků máme možná víc než zdrávo, že školáků výrazně ubylo, ale učitelů mírně přibylo - a navrch pak jako na potvoru potřebujeme finanční policii shodou okolností právě v té době, kdy přestáváme potřebovat celníky.

PRÁVO 25. května