Člověka to sice láká zeptat se zákonodárců let minulých, proč vůbec vyráběli zákony nevybavené sankcemi, ale na odpověď by asi čekal marně.

Že budou bojovat proti korupci, nám slibovaly všechny politické strany vždycky nad volebním gulášem. A to různými způsoby.

Sociální demokracie sází na tvrdší zákony, kontrolu a práci policie ve vyšších obrátkách. Tedy zhruba to, o čem koaliční vláda rozhodla a co si naloží na záda příslušná ministerstva. Národovečtí liberálové z ODS, dnes v opozici, považují za pramen korupčního jednání nikoli lidskou zlotřilost, nýbrž samotnou existenci silného státu. Stát se svým rozbujelým úřednictvem je podle nich semeništěm korupce. Omezme kontakt občana s úředníkem na co nejmenší míru, zaveďme jednotnou daň, pusťme prostě úřednickým bacilem nemocnému státu žilou a úplatkářství bude rázem na vymření.

Je to zajímavá myšlenka, naposledy přibližně takhle formulovaná Ivanem Langrem, stínovým ministrem vnitra, ale má jednu chybu. Když byla pravice u moci, jaksi jí to potírání korupce nevycházelo. Ba jako by se s bojem proti ní míjela v polospánku.

Bez korupce by se tehdy jistě "nepovedla" privatizace státního majetku do neznámých končin. Korupcí páchly miliardové sanace přesunuté z kapes občanstva vytunelovaným bankám, co nekontrolovaně vyrůstaly jak muchomůrky po dešti. Bez korupce si nedovedu představit tehdejší průtahy na straně vyšetřovatelů, státních zástupců a soudů při stíhání hospodářských deliktů. Čili možná je Langrův recept návodem na stravitelnou krmi, ale kuchař vypadá nevěrohodně, už toho moc připálil.

Sociální demokracie a její koaliční partneři mají výhodu, že jim ještě zbývá čas, aby se pokusili nastolit něco, co by se dalo nazvat protikorupčním prostředím. Jedno je ale jisté. Ať už je lepším postřikem na úplatkářský plevel zredukovaný stát, nebo soustava účinných zákonů, nejdůležitější je politická vůle korupci nepřipouštět a rozhodně ji potírat.

Vůle seshora srozumitelná a zezdola dobře viditelná.

PRÁVO 21. května