Rok 2013 toho přinesl v politice hodně – skandální amnestii prezidenta Václava Klause, Miloše Zemana jako prvního přímo zvoleného prezidenta, pád Nečasovy vlády, Rusnokův kabinet a předčasné volby. Byl to přelomový rok, nebo to z Cardiffu, kde vyučujete právo, tak jen vypadá?

Naštěstí to přelomový rok nebyl, protože ústavní systém všem těmto rozmanitým tlakům zatím dokázal čelit.

Zažili jsme sice amnestii, která v českých dějinách nemá obdoby, a krátce po ní volbu prezidenta přímo občany, jejichž hlasy se prezident Zeman snažil posílit svou moc, ale po všech minikrizích a sporech mezi prezidentem a parlamentem na konci tohoto roku vidíme, že český parlamentarismus funguje, i když se všemi nedokonalostmi a vadami, které k němu patří.

Ze snahy prezidenta převzít otěže výkonné moci naproti tomu nezbylo vůbec nic, tedy kromě prodlužované existence nelegitimní Rusnokovy vlády.

Zeman ale jasně řekl, že bude chtít mluvit do jmenování ministrů vznikající vlády soc. dem., ANO a lidovců.

Sestavování vlády je úkolem premiéra, do něhož prezident nemůže aktivisticky zasahovat. Ústava výslovně praví, že prezident jmenuje členy vlády na návrh předsedy vlády.

Pro odmítnutí jmenovat ministra si dokážu představit jedině závažné ústavněprávní nebo trestněprávní důvody a podezření, ale rozhodně ne politické nebo ideově programové různice.

Když ale Zeman nebude chtít vládu jmenovat, tak s ním přece nikdo nehne.

V tom případě by ale prezident riskoval totální konfrontaci s Poslaneckou sněmovnou.

A co by bylo výsledkem, kromě toho, že by i nadále vládl Rusnokův kabinet?

Ústavní žaloba je zdlouhavá a kvůli nutnosti třípětinové většiny v Senátu a Sněmovně těžko realizovatelná. Kompetenční spor je také na dlouhé lokte. A jak by to vůbec vypadalo, kdyby se nejvyšší ústavní činitelé takto hádali?

Je pravda, že rozhodnutí o takových ústavních konfliktech trvají dlouho, ale prezident musí vědět, že v nich nemá šanci uspět, a proto i on je vystaven jejich nepřímé hrozbě. Ústavní žaloba je navíc zcela výjimečný a komplikovaný nástroj, který by zde v tuto chvíli nepřicházel v úvahu.

Sestavování vlády je úkolem premiéra, do něhož prezident nemůže aktivisticky zasahovat.

V současnosti se jedná především o politický nátlak prezidenta na politiky, kteří sestavují vládu. Pokud by se však prodlužoval a měl přerůst v ústavní konflikt mezi prezidentem a parlamentními stranami, tak Sněmovna může pro změnu například ekonomicky paralyzovat fungování prezidentského úřadu. V tomto modelovém případu se ostatně ukazuje důležitý obecný rys parlamentní republiky, totiž že prezident má mnohem silnější destruktivní potenciál než schopnost konstruovat vlastní politiku. K tomu potřebuje spojence právě v parlamentu.

A po neúspěšném pokusu o převzetí moci v ČSSD po parlamentních volbách tam v současnosti prezident dostatek spojenců nemá.

Neposouvá to všechno ČR směrem k prezidentskému systému?

Aktivity prezidenta Zemana a razance některých jeho prohlášení jen potvrzují klasickou tezi moderní politiky, že totiž existuje neustálé napětí mezi legitimitou a legalitou.

Prezident odkazuje na vyšší legitimitu, kterou získal ve všeobecných volbách, ale ve své snaze o prolomení zavedených zvyklostí nakonec vždy narazí na ústavní normy, tedy legální hranice toho, co smí a nesmí.

Zatím se mi zdá, že ty hranice spíš proráží.

Ústavní demokracii poznáme vždy podle toho, že v ní právní norma má nakonec vždy přednost před politickou vůlí. Politici pochopitelně usilují o moc a vliv, ale nemohou tak činit bez ohledu na platný ústavní a právní rámec.

Prezident Zeman nepostupuje proti liteře ústavy, ale snaží se tomu textu vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklí.

Miloš Zeman je rozhodně silnějším hráčem než jeho předchůdci. Také proto se Miloš Zeman potřeboval zbavit konvencí či praktik, které v této zemi dodržovali nebo zavedli bývalí prezidenti, přestože i Václav Havel nebo Václav Klaus měli v české ústavní politice důležitý vliv. Za několik měsíců Zemanova úřadování jsme tak byli svědky testování samotných základů českého parlamentarismu, ať už zmíníme jmenování profesorů, velvyslanců, přechodné vlády nebo proces sestavování nové koaliční vlády po předčasných volbách.

Také tyto spory vyhrál.

V otázce velvyslanců jistě, ale například ve sporu o jmenování profesorů jsme dnes v situaci, kdy stát zdržuje kvůli prezidentovu postoji jmenování nových řádných profesorů.

Tyto jmenovací pravomoci však představují okrajové ústavní záležitosti ve srovnání s pokusem jmenovat vládu přes odpor politických stran ve Sněmovně. A zde přece prezident z ústavního hlediska zcela prohrál, přestože jeho nelegitimní vláda stále existuje. Dočasná politická výhra za cenu nelegitimního vládnutí přece není žádná výhra!

Všimněte si ale, že prezident Zeman nepostupuje proti liteře ústavy, ale snaží se tomu textu vnutit úplně jiný význam, než na jaký jsou občané i politické reprezentace zvyklí.

Po dvaceti letech tak opět vedeme velký spor o to, co vlastně ústava znamená. Jedná se o spor o to, kdo a jak ji může interpretovat. V tomto smyslu máte pravdu, že letošní rok byl výjimečný. Mimo jiné i tím, že do svých funkcí nastoupilo hned několik nových ústavních soudců – hlavních interpretů.

Co tím konkrétně myslíte? Rozhodně má Zeman při jejich výběru mnohem šťastnější ruku.

Naprosto! Nominace ústavních soudců představují ty nejpozitivnější kroky prezidenta v tomto roce. Většina z jím navržených kandidátů jsou schopní odborníci, a tak je třeba jen doufat, že budou mít i stejnou kuráž a schopnost přijímat nálezy, jejichž význam přesáhne úzké hranice ústavního práva. Jinými slovy, snad se v novém soudu najde časem osoba či, ještě lépe, více osob, jejichž argumentace naváže na dosavadní tradici českého ústavního soudnictví, díky které se podařilo zabránit nebezpečným zásahům do demokratické dělby moci.

Mám teď na mysli například nálezy v případu předsedkyně Nejvyššího soudu Brožové, díky kterým se podařilo uhájit nezávislost české justice proti výkonné moci. Málokdo si tehdy uvědomoval, jak klíčové ty nálezy byly a jak ohrožené byly v té době základy české demokracie.

Říkal jste, že je Zeman silnějším hráčem než Klaus. Proč myslíte?

Klausovy znalosti o právu a ústavě byly obecně velmi špatné a tomu odpovídala i jeho neschopnost předcházet ústavním sporům, takže od Ústavního soudu odcházel téměř vždy jako poražený.

O to víc ho nyní musí překvapovat, když vidí, jaké možnosti samotný text ústavy dává prezidentovi a jak je také Miloš Zeman dokázal maximálně využít, ačkoli si k tomu musel pomoci například tvrzením, že pojem ústavní zvyklost je „naprosto idiotský“.

Celý text rozhovoru s profesorem Jiřím Přibáněm si můžete přečíst v sobotním vydání deníku Právo.