Ministr vnitra Stanislav Gross naštěstí zdůraznil, že to je výjimečný případ, právě tou agresivitou a rozsahem protizákonné činnosti. Příbramský soud nařídil chlapci už před čtyřmi lety ústavní výchovu, později dokonce výchovu ochrannou, ale on z výchovných ústavů již léta utíká, často týž den, kdy ho vrátila policie.

Mladý delikvent posloužil opozici, aby dokazovala, jak jsou státní orgány neschopné a jak špatné máme zákony, protože nedovolují postihnout nezletilého mladšího 15 let. Vládní koalici to posloužilo k obhajobě policie, represivních opaření, včetně kamer ve výchovných ústavech, a ministru Grossovi k vyjádření názoru, že on je pro snížení věkové hranice trestní odpovědnosti.

Podle poslankyně Dundáčkové (ODS), k jejíž interpelaci se rozprava vedla, se chlapec dopouští protiprávního jednání snad už od svých deseti let, a snížit věkovou hranici na 10 let tedy zřejmě nemá smysl. Ministryně školství Buzková zase zdůraznila, že v jeho případě jde o výraznou poruchu osobnosti. Většinou se ale přihřívala protivládní, nebo naopak sebechvalná polívčička, na úkor závažného problému.

Nikdo přitom neřekl ani z opozice, ani z vládní koalice, že zákony máme možná špatné, ale zase ne tak, aby nebylo možno nezletilé od společnosti relativně účinně izolovat. Nehodnotila se ani kriminalita dětí, která v posledních letech neroste.

I podle současného (a od roku 1961 platícího) trestního zákona soud může uložit na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu nezletilému ve věku od 12 do 15 let ochrannou výchovu, který spáchal jakýkoliv čin, jehož skutková podstata patří mezi činy trestné. U vraždy či jiného činu, za který zákon dovoluje, aby se dospělému uložil výjimečný trest, soud takovou ochrannou výchovu uložit musí. Jsou to u nás dva až tři případy do roka. U ostatních činů to udělat ale může.

Problém je, že to soudy nedělají a státní zástupci to nenavrhují. Ani to neumějí - jak soudit v občanskoprávním řízení někoho, kdo je podezřelý z činu, který by byl v případě pachatele staršího 15 let trestným činem? Několikrát jsem se v posledních letech pídil po tom, kolikrát uložily české soudy dětem pod 15 let - kromě případů vražd - ochrannou výchovu. Statistiky se nevedou, ale v resortu spravedlnosti připouštěli, že se to neděje téměř vůbec. Příbramský chlapec je výjimkou.

Ono by to také častější ukládání ochranné výchovy nebylo nijak účinné, v ČR totiž neexistuje žádný ústav vyhrazený jen ochranné výchově. Všude se vykonává i mnohem častější ústavní výchova, kterou soudy nařizují rády, protože k tomu nepotřebují příliš důkazů. Ústav ochranné výchovy by přitom mohl a měl mít přísnější režim než ústav ústavní výchovy, která se nařizuje dětem, které většinou ani neporušují trestní zákon.

I ochranná výchova musí být individualizovaná, diferencovaná a založená na přebudování osobnosti chovance, na změně jeho hodnotového zaměření. Přísnost se ale musí projevit hlavně v zabránění v útěku těch, kteří jsou k tomu disponováni a navíc jsou agresívní. V ČR jsou v poslední době dva takto extrémní případy, druhý byl ve Slezsku, ale tomu chlapci už bylo nedávno patnáct let.

Ministerstvo školství jako provozovatel výchovných ústavů by si mělo konečně lépe vyložit zákonný pokyn, že "ochranná výchova se vykonává ve zvláštních výchovných zařízeních" a aspoň jedno takové zvláštní zařízení zřídit. Soudy a státní zástupci by pak viděli smysl v jejím ukládání. Ministerstvo spravedlnosti by mělo poučit soudce a státní zástupce o institutu ochranné výchovy a navrhnout dopracování zákonné úpravy. A mohlo by uspořádat osvětový seminář pro poslance a ministry.

A pokud jde o příbramského chlapce, nelze mu sice ochranné léčení uložit (ministr Gross se mýlí), ale již uložená ochranná výchova může být vykonávána v léčebném zařízení. A z něho se utíká hůř. Ale hlavně: drogová závislost nezletilého to vyžaduje.

PRÁVO 19. května 2004