Barel ropy (159 litrů) v dolarech vyjádřený láme rekordy nad číslovkou 40. Od začátku roku vzrostla jeho cena o téměř 30 procent. A bude hůř. Už pár dní se o laťce 45 či 50 dolarů za barel nemluví jako o fikci. V pátek zlomila cena ropy všechny rekordy, a tedy i tu dosud nejvyšší z října 1990, z časů krize kolem první války v Zálivu. Nový ropný šok?

Mnoho znalců takovému hodnocení oponuje pod heslem "Jiná doba - jiné mravy, ceny i souvislosti." Skutečné velké ropné šoky zažil svět zatím jenom dva: v roce 1973 po izraelsko-arabské (takzvané kippurské) válce a znovu o šest let později. To byla jiná káva! Vždyť mezi lety 1973 a 1980 stoupla cena černého zlata ze 2 (slovy: ze dvou dolarů) za barel na 34! Když Saddám v roce 1990 obsadil Kuvajt, podražil barel na 41 dolarů a říkalo se tomu "malý šok". Proč bychom ten dnešní měli mít za něco většího?

Zdánlivě o nic velkého ani nového nejde a nejsou zgruntu nové ani příčiny. Na Blízkém východě už zase vypuklo to, čemu se cudně říká "geopolitické otřesy" a co vždy zvyšuje nejistotu i cenu. A Američané se jako obvykle chystají natankovat své koráby silnic na léto. Jenže kapacita rafinerií zůstává stejná, a tak se snižují zásoby a roste cena. Klídek.

Přesto se zvedá vlna znepokojení. Není dnes totiž ve světě experta, který by věděl, jak současnou eskalaci cen zvrátit. Jistě, státy vyvážející ropu (organizace OPEC) se mají v pátek sejít v nizozemském Amsterdamu. Nikdo však nevěří, že citelným způsoben zvýší produkci a ropa tak zlevní. Vem čert, že koncem března OPEC ohlásila, že těžbu naopak sníží. Sliby jsou chyby. Mnozí světaznalí, lze-li to tak říci, "energetičtí pozorovatelé" však odhadují, že lze zvýšit vývoz jen o 2,5 miliónu barelů denně. A to nás tedy fakt nespasí.

Na rozdíl od minulosti chybí manévrovací prostor. S výjimkou Kuvajtu a Sjednocených arabských emirátů jsou ostatní ropné státy ve velmi vratkém či bezmocném postavení. Naftový průmysl Venezuely je podinvestován a státní korporace PDVSA prošla ohněm politických bojů s "bolívarskou revolucí" Huga Cháveze. Tam se těžba zvyšovat nebude. Nigérie je rozdírána etnickými konflikty. O Iráku darmo mluvit a občas se střílí i v Saúdské Arábii, ropném gigantu. Boj o Bílý dům v USA jen celkovou nejistotu zvětšuje.

Je tu ještě zásadní a dlouhodobá příčina nynější bezradnosti. V drsné tržní ekonomice kupodivu není proč bouchat šampaňské, když Indie a Čína akcelerují svůj hospodářský boom. Ten obrovský trh se dvěma miliardami lidí, dychtících se modernizovat, totiž zvyšuje a dlouho zvyšovat bude poptávku po ropě a - její cenu. A nic na tom nezmění snaha Číňanů trochu si svoji přehřátou ekonomiku uvědoměle ochladit. Ani volby v největší demokracii světa, Indii, které vysadily k veslu paní Gándhíovou - podporovanou komunisty a milióny chudých, na něž modernizace nějak zapomněla.

Současný otřes ropného trhu zkrátka jen obráží tvrdou realitu, jíž nikdo neumí nasadit otěže. Je to vratká realita. Stačí nepatrná událost, třeba úspěšný průnik člunu se sebevražedným komandem k ropnému vrtu na moři, aby skutečnost ještě víc potemněla, všem se prodražila a na všechny dolehla. Aby se malý ropný šok proměnil ve velký. Odvážlivci už tu a tam opatrně upozorňují, že hrozí akutní riziko "světové nerovnováhy".

Strážci jakékoliv stability jakéhokoliv uspořádání vždy čelili možným katastrofám větším optimismem. Bushův ekonomický poradce Gregory Mankiw koncem minulého týdne prohlásil, že kurs černého zlata může snad způsobit zpomalení amerického růstu, ale nemůže ho vykolejit. Než došlo k nehodám, mysleli si to i privatizátoři britských drah...

Týdeník The Economist se už před několika měsíci ptal, zda nenastává "konec ropné éry". Umí si ale někdo představit éru "postropnou"? Každopádně se nezdá, že by kdokoliv z politiků, "petrolejových princů" a manažerů bral jakýkoliv katastrofický scénář vážně. "Jako kdyby," napsal sobotní Libération, "téma bylo tak výbušné, že muselo zůstat tabu." Starý trik: pštrosí hlava v písku si vždycky myslí, že celý pštros je v bezpečí.

PRÁVO 18. května