"Interregnum" by bylo dlouhé a se čtvrtou volbou se počítat nedá. Nezvolení se jeví - po reakcích na neúspěšné volby předchozí - z pátečních variant jako nejhorší. Jistě, na Slovensku neměli prezidenta přes rok, než změnili ústavu a zvolili ho přímo. Část českých občanů se nyní právem pohoršuje nad neschopností poslanců a senátorů a jejich záludným prosazováním stranických zájmů. Jejich rozčílení ale opadne a aspoň uvidí, co je na prezidentském úřadě zbytečného.

Větší nebezpečí vidím v tom, že nezvolení by otevřelo hektickou polemiku o nové ústavní úpravě. V ní by se přednostně prosadilo hledisko, že přímá volba by měla být co nejdříve, hlavně kvůli bezproblémovému vstupu do Evropské unie. A nebylo by sil na odstranění současného, pro demokratickou společnost nepřijatelného stavu, kdy prezident má i některé pravomoci samostatné, nepodmíněné souhlasem jiných orgánů, a je přitom ze své funkce prakticky neodvolatelný. S vědomím neodpovědnosti politické, správní i trestní může prezident republiky jmenovat některé státní činitele - členy Bankovní rady nebo předsedy Ústavního a Nejvyššího soudu například. Činí tak bez spolupodpisu vlády, ba může postupovat dokonce proti její vůli a bez konzultace s kýmkoliv.

Tento feudální přístup k moci, převzatý z doby ještě předjosefínské, který je v současné ústavě, nelze přece převzít do moderní úpravy postavení prezidenta demokratického státu, voleného lidem. V odborných kruzích se dodnes ozývají hlasy, že při jmenování některých činitelů bez součinnosti s vládou neměl Václav Havel, řekněme to mírně, šťastnou ruku. Škodlivost absolutistického rozhodování prezidenta je ale zcela zřejmá při uplatňování jeho práva udílet milost, zvláště před rozsudkem.

Veřejnost cítí, že je to právo nespravedlivé, založené na dvojím metru - jednom, který předem vymezuje zákon a který je závazný pro několik po sobě jdoucích orgánů a soudů, a metru druhém, který si sám podle volného uvážení vytváří prezident teprve až podle okolností posuzovaného případu. A to zatím chybějí studie o škodlivém vlivu práva udílet milost na justiční trestní systém, na soudy a soudce, pro jejichž svědomí je možnost této "poslední instance" vítanou výmluvou.

Obávám se, že k nápravě ani těch částí ústavy, které demokracii škodí nebo brání ozdrave ní justice, nebude dost vůle. Přitom je taková příležitost snad jen jednou za deset let, zásadní změny ústavy nemohou být časté kvůli stabilitě systému. Naopak páteční zvolení prezidenta otevře cestu k promyšlené, širší změně ústavy demokratického státu, kde přímá volba prezidenta republiky více odpovídá zásadám občanské společnosti.

Žádoucí by ale bylo i zrušení Senátu, který by nahradila například hejtmanská rada, jež by vracela Sněmovně zákony. Teď tedy zbývá maličkost, vybrat si mezi Václavem Klausem a Janem Sokolem. Klaus na Hradě znamená uznání, že transformace do tržní ekonomiky tu proběhla dobře, že úspěchem byla i privatizace a rozdělení Československa a že správná byla i převažující orientace na USA a na konzervativní síly ve světě.

V cizině nevidí Klause jako otce toho všeho příznivě. Berou to ale často žertem, nikdo není bez vady, ani Česká republika, vtipy o Klausovi jsou v Evropě v módě. Zvolení politického důchodce Klause by však bylo potvrzením jeho často kritizovaného euroskeptického postoje, odmítnutí federalistického pojetí EU. Poslanci vědí, jak se Sokol ve všech zmíněných ohledech od Klause liší, i to, že je třináct let stále stejný. A jako prezident by neposiloval ODS v mocenském systému.

A protože problém, zda volit Klause, nebo Sokola, mají jen komunisté a někteří sociální demokraté, zdá se volba předem jasná. Pokud ovšem ti, kdo váhají, se budou řídit vlastními zkušenostmi a politickými zásadami svých stran.

PRÁVO 27. února 2003