I když čísla dokumentující rostoucí zadluženost státu jsou jasná a působí přesvědčivě, něco tady přece jen nehraje. Pravice obviňuje vládnoucí ČSSD z mrhání finančními prostředky na sociální účely. Všechny důležité zákony, které vláda v této oblasti respektuje, však byly přijaty v dobách Klausových vlád a dnešní systém sociálního zajištění se prakticky nijak nezměnil od dob, kdy byl vypracován ministrem sociálních věcí Vodičkou (ODS) a přijat pravicovou vládou.

Jak je možné, že tytéž politické síly, které systém sociálnho zajištění prosadily, mluví dnes o jeho neudržitelnosti a volají po jeho radikální redukci? Rozhodně to nebude tím, že by byl náš sociální stát koncipován příliš velkoryse.

Peníze, s nimiž musejí vyjít naši důchodci, jsou vzdáleny od průměrného příjmu mnohem více než v naprosté většině zemí Evropy. Dávky, které pobírají naši nezaměstnaní, jsou v poměru k průměrným příjmům nižší, než je tomu v Evropě, a jsou vypláceny po kratší dobu než ve většině evropských zemí. Ani dávky pro rodiny s dětmi nejsou nijak závratné a není tajemstvím, že mladé rodiny s dětmi u náš žijí v průměru ještě nuzněji než důchodci. Snad jen to pohřebné nám mohou závidět, například ve Španělsku se žádné nevyplácí. Jak vidíme, zanechaly nám Klausovy vlády alespoň něco, s čím se můžeme v Evopě pochlubit.

Jak je však možné, že po relativně krátké době se i takto úsporný sociální stát jeví jako neudržitelný luxus? Vědělo se před deseti lety, kdy ministr Vodička s velkou slávou náš systém tří pilířů sociálního zajištění ohlašoval, že již brzy nebude na placení nemocenské, starobních důchodů, příspěvků na bydlení či na dopravu?

Logicky jsou zde jen dvě možná vysvětlení. Podle prvého se vědělo, že náš systém sociálního zajištění brzy zkolabuje. Bylo však třeba udržet zdání jeho funkčnosti a perspektivnosti, pokud nebyly dokonány majetkové přesuny a nevytvořila se nová vrstva privilegovaných. Jakmile se začala cítit pevná v kramflecích, rozhodla se chudým konečně prozradit, kde je v novém systému jejic místo.

Druhé vysvětlení je o něco méně cynické, není však o nic radostnější. Když v prvé polovině 90. let vznikal model našeho sociálního zabezpečení, předpokládalo se, že ekonomika se bude vyvíjet natolik úspěšně, že tento poměrně skromný model dokáže ufinancovat. Tato očekávání se však nenaplnila.

Donekonečna se lze dohadovat o tom, zda se na neblahém vývoji podepsalo více rozkrádání a tunelování, anebo spíše nekompetentnost vládnoucích a neumětelství bankéřů. Na výsledku se tím již nic nezmění. Náš sociální stát, který patří k těm opravdu nejskrovnějším v Evropě, bude třeba ještě více a poměrně radikálně utlumit. Ti, kdo ani netunelovali, ani nerozhodovali, si prostě žijí trestuhodně nad poměry.

(Autor je sociolog)