Jak jste se dostal k první části tzv. sledovací kauzy z loňského podzimu, která se týká Radky Nečasové jako tehdejší manželky premiéra Petra Nečase?

Prvotní impuls jsem dostal od ředitele služby, což byl tehdy generál (Ondrej) Páleník, který si mě zavolal s tím, že je nějaké podezření o možnosti ohrožení rodiny pana premiéra, a že tedy žádá o prověření, zda hrozí nějaké bezpečnostní riziko, anebo nehrozí. Tím to všechno začalo.

Jak dlouho působíte ve Vojenském zpravodajství?

Už jsem tam nějakých třináct či čtrnáct let.

A jako zkušeného zpravodajce vás jako první otázka nenapadla ta: proč to máme dělat my?

Samozřejmě jsem se na to ptal, proč my, proč to má dělat Vojenské zpravodajství, a de facto mi ředitel říkal: Protože nám premiér věří. A požádal generála, aby to udělal.

Takže z úst ředitele Páleníka zazněla věta: Požádal mě o to pan premiér?

Tak jsem to dostal já, že pan premiér má zkrátka tento problém. Nevím, jestli ředitel měl nějaké další indicie.

A neměla se o to postarat policejní Ochranná služba, která měla určitě na starosti i bezpečnost Radky Nečasové jako manželky předsedy vlády?

To je potom otázka na pana Nečase anebo na pana generála, tohle já nevím. Podle mě je to ale naprosto standardní, protože my máme ty schopnosti. A pokud nás či ředitele někdo požádá, abychom ty schopnosti poskytli ve prospěch ústavního činitele, který je nositelem utajovaných informací týkajících se obrany, činnosti vojenské tajné služby, dostává informace o konkrétních operacích, které se dějí, tak pokud by někdo chtěl prostřednictvím rodiny na něj zatlačit, aby něco někde ovlivnil, tak pro nás je to riziko.

Kdyby utekly informace, tak by to mohlo ohrozit naši činnost i v zahraničí, přímo konkrétní lidi. Když se mě tedy státní zástupce ptal na to, kde spatřujeme tu naši působnost, tak ta přece není jen v tom, zjišťovat informace, kde co uteklo, ale je tam určitá prevence. Přece neohrozíme naši službu anebo nebudeme čekat, až někdo premiéra zmáčkne, on pustí informace a my pak teprve budeme zjišťovat, jakým způsobem to proběhlo, a ten požár hasit.

Na druhou stranu v ČR ale fungují i civilní tajné služby – BIS či ÚZSI –, které se tím mohly zabývat. Vy jste přece neměli indicie, že jde o nějaké podezření týkající se vojenských věcí, ne?

Já jsem nedostal informace, o jaké konkrétní podezření jde. Nicméně jak říkám, pan premiér je nositelem informací z prostředí vojenství, v té době se rozhodovalo o určitých věcech, třeba o gripenech a dalších. Ale na otázku, proč se zrovna premiér obrátil na nás, nejsem schopen odpovědět, protože to nevím.

Zmínil jste, že žádná konkrétní podezření nebyla. Co vám tedy ředitel sdělil?

Že tam je možné bezpečnostní riziko, že se eventuálně nějaké osoby mohou pohybovat kolem rodiny pana premiéra, nebylo to blíže specifikováno. Později se v médiích objevily spekulace o nějakých jehovistech, ale jestli to takto bylo zadané, to já nevím. Dostal jsem zkrátka úkol, že by mohlo dojít k ohrožování rodiny včetně manželky s tím, že máme prověřit, jestli se kolem nemotají nějaké podezřelé osoby.

Generál Páleník vám skutečně sdělil, že je to podnět od premiéra?

Ano, požadavek od pana premiéra.

Šli jste do toho tedy s vědomím, že o té akci premiér ví?

Podle mě to byla jednoznačná indicie: ano, premiér má tento požadavek. Říkal jsem to i do protokolu a uváděl v různých stížnostech, že u Vojenského zpravodajství platí vojenská hierarchie, tedy že dostaneš rozkaz a splň ho. A speciálně u zpravodajství platí ještě jednoznačně princip „need to know“, tedy že dostaneš pouze takové informace, které potřebuješ pro splnění úkolu. Je to z důvodu zajištění bezpečnosti celé služby. Pro mě tedy byla potřebná ta informace, že existuje bezpečnostní riziko kolem premiéra, a my jsme vyvinuli činnost, abychom zjistili, jestli tam něco je, či není.

Kolik lidí a na jak dlouho bylo na tuto akci nasazeno?

Trvalo to zhruba dva týdny na přelomu loňského října a listopadu. Kolik lidí bylo přesně nasazeno, to nevím, ale obvykle to bývá tak pět či šest. Trvalo to tedy řádově těch čtrnáct dnů s tím, že nebylo zaznamenáno nějaké riziko, z kterého měl premiér obavy. Akce se tedy jednoznačně ukončila s tím, že se nemusí obávat, že jsme nezjistili žádná bezpečnostní rizika.

Všichni tři obvinění bývalí či současní zpravodajci, tedy vy a generálové Páleník a Milan Kovanda, se shodně hájí tím, že Vojenské zpravodajství nesledovalo Nečasovou, nýbrž šlo o kontrasledovačku, tedy o ochranu proti sledování. Sám ale tvrdíte, že jste měli zjistit, jestli se kolem ní někdo nepohybuje. Tím pádem jste museli sledovat i ji, ne?

To je přesně ten rozpor anebo to, co je zamlžováno v médiích, co je to vlastně sledování anebo obrana proti sledování, což byla forma činnosti, kterou jsme prováděli my. Když se podíváte do zákona o Vojenském zpravodajství, tak je tam přesně definováno, co to je sledování. A zásadní rozdíl mezi činností, kterou jsme v rámci té ochrany prováděli, a sledováním jako takovým je ten, že u sledování provádíte zjišťování osobních údajů ke konkrétní osobě, kdežto nás nezajímalo, co dělá paní Nečasová, jak se obléká, chová, jakým způsobem jedná.

Nás zajímalo, co se děje v tom prostředí a jestli tam není něco, co by mohlo být rizikovým faktorem jak pro ni, tak i pro rodinu, co se odehrálo v prostoru kolem jejich bydliště, v případě, kdy paní Nečasová vyrazila s dítětem do školky či do školy, jestli po té cestě není nějaký markant, který by ukázal na to, že je sledovaná. Anebo že má někdo zájem třeba o ní zjistit nějakou informaci. A to je zásadní rozdíl.

Pro laika, který to poslouchá, to ale vyznívá tak, že jste byli Nečasové v patách, abyste zjistili, jestli jí a rodině není v patách někdo jiný.

Ano, takto laicky řečeno se to dá říct. Nicméně to, co nám je kladeno za vinu, že jsme na to neměli povolení, tak to přesně vychází ze zákona, že povolení na sledování je vyžadováno v případě, že je konkrétní osoba sledována a sbírají se o ní informace, což zde nebylo.

Takže byl, či nebyl potřeba souhlas ministra obrany?

Samozřejmě že ne. Takováto ochrana, jestli daná osoba není sledována, se dělá i v rámci různých operací Vojenského zpravodajství a tady de facto není zájmem osoba, která je chráněna, což zde byla paní Nečasová, zájem je o všechny osoby a vozidla, které se pohybují kolem. Těžko si dovedeme představit, že by nám pan ministr podepsal bianco souhlas se sledováním neznámého počtu osob a neznámé identity, to nejde.

Celý rozhovor s Janem Pohůnkem si přečtěte v pondělním vydání deníku Právo.