Oba poslanci naladili svou politickou violu co možná nejhlouběji. Zřejmě tam, hluboko a ještě hlouběji, tuší rezervoár voličských hlasů občanů, kteří si nelámou hlavu uvažováním o pravdivosti řečeného. Jim stačí, když Němcům někdo přistřihává krovky. V předvolební preferenční mizérii ČSSD je každý hlas dobrý, to by se snad i dalo pochopit. Kdyby si ovšem oba poslanci počínali obratněji, alespoň s minimální dávkou znalosti faktů a s vhodnými argumenty. A tak dosáhli opaku. Zamýšlená demonstrace českého sebevědomí a nebojácnosti vyzněla do nejistoty a nedostatku sebereflexe.

Týká se to především výkonu ministra Škromacha. Jeho nápad, že Němci by nám vlastně měli platit, protože jejich blahobyt byl do jisté míry podmíněn naším čtyřicetiletým zaostáváním, je hloupost, nehodná ani obecního bubeníka. Protože dnešní blahobyt patnácti "starých" členských zemí EU, nejenom Německa, odvíjí se ode dne, kdy tyto země v roce 1947 přijaly tzv. Marshallův plán. Mohutnou dolarovou injekci navíc Washington tehdy podmiňoval hospodářskou spoluprací těch zemí. I Československo plán přijalo, na Stalinův příkaz však nejen komunisté, ale i demokratičtí ministři souhlasili s odvoláním svého souhlasu. Tím jsme vykročili na cestu zaostávání. Ministr Škromach to buď neví, nebo ví a vědomě lže. Obé je hanba.

S poslancem Kopeckým nelze souhlasit, strká-li všechny odsunuté české Němce do jednoho pytle. Kdyby ovšem řekl, že část odsunutých Němců se chová jako utržení z řetězu, souhlasil bych. Věnovat však těm nenávistným žvanilům opakovanou pozornost, dokonce na sněmovní úrovni (lex Beneš), znamená dávat jim význam, který nemají, a naznačovat nedostatek vlastní sebejistoty. Cítí-li už poslanec Kopecký potřebu si do těch profesionálních vyhnanců píchnout (a ono to někdy dobré je), mohl si vzít na paškál třeba předsedkyni Svazu vyhnanců Steinbachovou. Narodila se ve Varšavě jako dcera okupačního důstojníka. Zvláštní to vyhnanecká legitimace, prazvláštní právo na vlast, nicht wahr? To by se ovšem musela znát fakta a přemýšlet. Asi bychom chtěli příliš.

PRÁVO 11. května