Navštíví-li Sokol jakože určitě navštíví ještě ve čtvrtek klub ODS, bude to pustá formalita: chtějí tam Klause, jedině Klause a nic než Klause. Hodlá-li kandidát šetřit čas, nikam nemusí.

Pozorovatelé však ani po včerejšku nešetří rozpaky, kdykoliv jsou vyzýváni k prognóze pátečního výsledku v pořadí již třetí volby českého prezidenta. Nejde přitom zdaleka jen o zaseknutost největší pravicové "strany jediného muže" na svém jediném muži. Jde také a především o nejspíš přetrvávající frustraci v řadách zákonodárců největší strany levicové, která si sama potopila Miloše Zemana, svého velkého (či vlastně řečeno s Vladimírem Špidlou malého) muže. Podpis je podpis, ale tajná volba je tajná volba.

V neposlední řadě jde i o to, že pětapadesát roků po "vítězném únoru" a více než třináct let po listopadovém "vítězném antiúnoru" si komunisté s pýchou uvědomují, že jsou stále jazýčkem na vahách. A že právě jejich partaj možná v pátek volbu hlavy státu rozhodne.

Jan Sokol to věru nemá lehké; mezi Pražským hradem a politickou propastí balancuje na laně. Viníkem nejsou ta obvinění, která zpochybňují jeho vlastní vědecké grady anebo jeho vlastního otce. Nikoliv, koaliční kandidát musí vyjasňovat svůj ideový profil a slova, která už stihl zasít od 7. února, kdy jeho pouť na Hrad začala. Slova, která tu a tam sklidila bouři.

Včera měl co vysvětlovat zejména sociálním demokratům. Nešťastný výrok z minulého týdne, že na svém prvním setkání s klubem ČSSD byl konfrontován s pseudoproblémy a větší (nesnesitelnou?) mírou ideologičnosti, se už předtím pokusil uhladit. Ale náhlé, ex post vyjádřené "odvolání", že jeho pohovor se soc. dem. byl nejužitečnější, vyznělo příliš účelově. Stejně účelově jako rychlá verbální pomoc Vladimíra Špidly koaličnímu kandidátovi, jenž prý pouze tak pravil premiér uvízl v obyčejném nedorozumění.

Snad. Takové a podobné "klausismy" a oslí můstky, překlenující diplomatickou neohrabanost a hluboce zakotvené ideové lásky a nelásky Jana Sokola, nepomohly oslabit nejistotu, jak velkou podporu od volitelů z ČSSD dostane. Otazník spíš ztučněl, jestliže místopředseda soc. dem. Zdeněk Škromach i po včerejším Sokolově výslechu na klubu nezaváhal utrousit, že kandidát je "dobrou variantou", ale není jím "nijak nadšen".

Ani komunistický jazýček na vahách po včerejšku oficiálně neví, zda podpoří Jana Sokola, nebo Václava Klause. Poslanci z třešňového sadu mlčí o tom jako hrobové možná i překvapením, jak rychle včera Sokol ukončil společný brífink s Grebeníčkem, když přišla obecná řeč na ten zlopověstný komunismus. A jak se z klubu Sokol, ne komunismus vytratil (diplomaticky?) postranním vchodem. Příliš uhýbavý tah.

Předseda KSČM Grebeníček se sice už dřív a poprávu okamžitě distancoval od nedělního "protektorátního" výpadu svého místopředsedy Ransdorfa proti přímému předkovi Jana Sokola po meči. A v očích Jiřího Dolejše dokonce mohl vládní kandidát, nepochybně vzdělanec a humanista, dokonce včera i povýšit. Copak například není na pozadí irácké krize úchvatný "sokolský" postoj, že bychom přece jen coby Evropané neměli vypadat jako čekatelé na vstup do nikoli evropské, leč americké unie?

Ale mnozí komunisté (a velmi mnozí nekomunisté "nahoře" i "dole") právem přemítají, zda snad volbou Sokola by parlament opravdu tak trochu nezvolil jak si v neděli hrubě zasmečoval Miloslav Ransdorf "kardinála Vlka". Nejde totiž vůbec o Sokola staršího se Svatováclavskou orlicí na hrudi, jde o současnou provázanost Sokola mladšího s katolicky konzervativním a v Česku nepříliš reprezentativním duchovním a politickým proudem. Jde o provázanost ctihodného kandidáta, který v dětství latinsky četl svatého Tomáše Akvinského a v dospělosti překládal Písmo svaté, s jistou duchovní orientací.

Tento proud si už dávno nenechává z jakýchkoliv důvodů připínat na prsa Svatováclavskou orlici, zato se však v naší době nejednou přihlásil ke svým hlubinným kořenům a jistotám mimo jiné i zavedením státního "svatováclavského" svátku.

Také proto je volba prezidenta České republiky v tomto týdnu a v poslední únorový den tak velmi nejistá.

Právo, 26. února