V českém prostředí aby se člověk za takové emoce málem styděl. Ale Slovinci se do Unie dlouho těšili a dělali pro to vše možné. Tato malá země je v čele nových členů EU s nejlepšími ukazateli. Kdo Slovinsko navštívil, ví, jak sympatické je spojení slovanského základu se západoevropskou pílí a důkladností.

Kořeny tohoto úspěchu ať hledají odborníci, z běžné praxe je však jasné, že se tamní lidé nebáli, že přiblížením se cizině ztratí národní svébytnost. Kdoví, jestli není základem pro slovinský úspěch existence na tak nevelkou zemi neuvěřitelných více než 40 nářečí jazyka. Museli se naučit vycházet spolu a to možná v lidech zůstalo.

U nás na celkovém pozadí vstupu do EU vynikly dvě události. Na přechodu do Polska v Dolní Lipce na Ústeckoorlicku přijel český chalupář v pyžamu s občanským průkazem. Prohlásil, že v životě nebyl v zahraničí. Hranici projel, za ní se otočil a zase se spokojeně vrátil.

V Ostravě se rozloučila skupina živnostníků se zesnulou Českou republikou, kterou vyprovodili zpěvem hymny a minutou ticha. Do připravené rakve uložili vlajku a urnu s plastovým lejnem. "To je to, co zbylo z České republiky," řekl organizátor akce Ladislav Michalík. Na pohřební hostině si pak živnostníci pochutnali na tři dny odleželém hovězím guláši, který si Češi už v restauracích objednat nemohou.

Lejno a guláš na hranici uhynutí připomínají pořekadlo, kterým se patrně řídí nejen živnostníci pohřbívající Česko - Smrádeček, ale náš. To druhé rčení o čemsi vlastním, co pak člověku nesmrdí, se hodí taky. Legitimní základ takových postojů je v lpění lidí na prostředí, kterému jsou zvyklí a v němž si pracně vybudovali nějaké postavení. Jakmile se otevírají dveře a okna, nenese to s sebou jen čerstvý vzduch, ale i nebezpečné průvany, které mohou poškodit méně přizpůsobivé jedince.

Při oslavách vstupu se automaticky tradovalo, že dva nejvyšší ústavní činitelé ČR - premiér Vladimír Špidla a prezident Václav Klaus - reprezentují dva zcela odlišné typy reakcí a očekávání lidí na prahu Unie. Obzvláště Klaus svým zdůrazňováním ztráty suverenity českého státu, trucovitým nepamatováním, zda má na Hradě evropskou vlajku, a cimrmanovskou půlnoční výpravou na Blaník k tomu zavdal předpoklad.

Nemělo by se ale přehlédnout, že Klaus zároveň nabádal k věcem, bez nichž se čeští lidé v EU opravdu neobejdou. Zdůrazňoval nezbytnost bojovat o místo pod sluncem za sebe i za stát, aby se Češi v Unii neztratili. Vyjevil tak schizofrenii svého konání na Hradě. Spolehnutí na vlastní síly bylo přece jeho hlavním heslem v letech po listopadu 1989 a není důvod si myslet, že Klaus na Hradě je v tomto směru jiná lidská bytost.

Zároveň však v každém prezidentově pohybu je zřetelný ohled na milovníky odleželých gulášů, kteří nejsou ve společnosti zanedbatelnou silou. Na okraj třeba poznamenat, že by tato orientace neměla činit prezidentovi potíže: odleželý guláš patří v Česku k pilířům neměnného řádu, což musí být Václavu Klausovi blízké.

Ani Vladimír Špidla ovšem není euronadšencem. Pouze dospěl k názoru, že lpění na tradičních hodnotách a na zakotvenosti do strnulého prostředí Čechům nepomůže, ale v nově se utvářejícím světě spíše uškodí. V hloubi duše by si možná taky dal odleželý guláš, protože je hluboce zakořeněn v české půdě. Jenže budoucnost češství vidí spíše v čerstvějších pokrmech.

Nejenom Česko vchází do Evropské unie s nadějemi a obavami. Odpůrce nové reality mají snad ve všech nových členských zemích. Bratříčkem našeho odleželého guláše je bigos, za který se bijí mnozí Poláci. Nevím, jestli se jinde demonstrovalo s lejnem jako v Ostravě. Ale všude se určitě říkalo, že staré členské země dožene až příští generace. To je pravda. Stačilo by ovšem dohnat přinejmenším Slovinsko.

PRÁVO 3. května 2004