Jenže vymetání problémů je těžké a komentátorům snad i zapovězené...  Ohňostrojná sláva z příchodu deseti nových členů ještě nebyla v dohledu a už se všude diskutovalo o hrozícím rozpolcení, ba o ztečení hradeb "staré Evropy". Svojí atlantickou a ultraliberální orientací budou nováčci "trojským koněm USA" uvnitř evropské budovy, říkalo se. A dva pádné příklady byly po ruce: příchozí státy podpořily agresi USA proti Iráku. A delegáti těchto států se také v rámci jednání o evropské ústavě ztotožnili s odmítavým postojem proamerické Británie vůči kompetencím EU v sociálních otázkách.

Jenže ono rozpolcení je ve skutečnosti jiné; ten trojský kůň je tvořen pouze politickými elitami. Tři čtvrtiny občanů deseti zemí "nové Evropy", ano, celé tři čtvrtiny ze 75 miliónů jejích obyvatel útok na Irák odmítly. A 70 procent občanů této desítky chce Evropu, která čelí nezaměstnanosti i bídě, chrání přírodu i lidské zdraví a uplatňuje sociální politiku.

Vstupujeme do Evropy - a ono my zde zahrnuje nás deset - nejen takto uvnitř (pravdaže v různé míře) rozpolceni na "ty nahoře" a "ty dole". Vstupujeme také do evropského společenství v těžších časech, než v jakých kdysi vkročilo do evropských bran například Řecko, Španělsko či Portugalsko. Samozřejmě že dosáhneme na strukturální fondy Unie (a mnoho jiných výhod). Ale deset let po sjednocení Německa přijímalo teritorium staré NDR, jednoho jediného malého byvšího pseudostátu, v průměru 100 miliard dolarů ročně. Pro nové země na léta 2004 až 2006 se předpokládá ani ne 25 miliard pomoci...

Narostl totiž v Evropě mezitím egoismus, některé pracovní trhy jsou uzavřeny, ztenčil se tok peněz z bohatších regionů k chudším, skomírá solidarita. A v posledním čísle týdeníku Focus německý kancléř Gerhard Schröder čelil očekávání nových zemí, že jim EU poskytne infrastrukturu, prostou a zapamatováníhodnou větou: "Tak to ale nejde."

A co tedy jde? Někteří vlivní lidé vědí přesně, jak rozšíření využít. Varšava se právě stala polským Davosem, neboť tam o budoucnosti rozšířené Evropy od čtvrtka jedná skoro tisícihlavý summit pod hlavičkou Světového ekonomického fóra (a pod ochranou policejních posil ze všech koutů Polska). Předběžný závěr prezidentů, premiérů a hlavně byznysmenů už zazněl: "Využít rozšíření EU pro urychlení reforem v Evropě."

"Musíme najít nástroje k překonání ekonomické stagnace a využít k tomu všechny síly rozšířené Evropy," řekl portugalský prezident Jorge Sampaio. A samo o sobě to znělo rozumně. Ale leze z toho vize Evropy reforem fiskálních (snížení daní) a sociálních ("zpružnění" pracovních zákonů). A obava, že rozšířená Evropa se má rozvinout na troskách Evropy sociální. To si ale většina starých i nových Evropanů vůbec nepřeje.

Také proto je chystaný tah nutné řádně vyargumentovat. Učinil tak od plic Antony Burgmans, ředitel společnosti Unilever: "Severní Amerika, Indie a Čína na nás nebudou čekat na cestě ekonomického růstu. A vlak už opustil nádraží."

Co to ve skutečnosti znamená? Nechme stranou Indii a Čínu, sociální zemské ráje (to napohled) a popatřme na tu Severní Ameriku, náš vzor: v USA zůstala průměrná mzda na úrovni 70. let, asi 40 miliónů Američanů nemá zdravotní pojištění, rozsah bídy (13 procent) překračuje míru drtivé většiny ostatních vyspělých zemí, v nouzi žije více než 30 procent černošské a hispánské menšiny, dva milióny lidí jsou ve vězení. Co je to vlastně za vlak, který nám ujíždí a jejž máme v Evropě - už zase - dohnat a předehnat? Ale odpověď na tuto otázku snad opravdu můžeme nechat do pondělka. Ne však koňovi.

PRÁVO 30. dubna 2004