Zaklel se do svého vysočinského Veselí jako rytíř do Blaníku. Už ale po roce zvoleného politického půstu tam začal lomozit a povykovat: kdy už mne povoláte zpátky?

Chtěl být prezidentem republiky, nechtěl však být zvolen jednoduše, nýbrž až jako zachránce. Dnes se chce vrátit do politiky, vyžaduje však, aby ho tam za uzdu jeho koně přivedli panoši z ČSSD.

Dlouhou chvíli před vyžadovaným politickým nanebevzetím si krátí škoděním politické straně, kterou chce spasit. Při posledních senátních volbách demonstrativně dal hlas kandidátovi ODS, o víkendu v Mostě ponoukal své podkoní, aby - před trojnásobnými významnými volbami - svolali mimořádný sjezd ČSSD, a včera nepřímo podpořil soc. dem. konkurenční kandidaturu "volejte řediteli" do parlamentu EU.

Sám sobě právo na omyl připouští, odmítá ho však Špidlovu vedení. Podle Zemana mělo setrvat v bludu volebního programu a financovat neredukovaný sociální stát na dluh. Mluví o zradě, ačkoliv v tomto oboru je šampiónem. Měl snad ve volebním programu roku 1998 opoziční smlouvu s tuneláři a s těmi, kdo spálili tuto zemi? Chtěl však vstoupit do sídla vlády hlavním vchodem, a proto šel program stranou. Stejně se tam však proplížil jen z milosti oněch tunelářů.

Miloš Zeman dnes stále více připomíná postavu jiného českého politika z předválečných dob, totiž Karla Kramáře. Muže na první pohled rozdílné ve všem, co si lze jen představit, spojuje jediná věc: neunesli pocit vlastní postradatelnosti, odmítli uznat, že jejich čas minul, zásluhy nezásluhy, že nová doba přináší nové úkoly, které se sebelepšími řečnickými výkony (oba) či brilantními bonmoty (Zeman) "okecat" nedají.

Kramář svůj čas až do smrti roku 1937 vyplňoval záštiplnými ataky na všechny včetně spolustraníků, Zeman zatím setrvává na útocích do řad vlastní strany. Kramář končil jako vděčný terč karikaturistů a epigramatiků, Zeman na této cestě činí první kroky. Upřímně říkám, že je škoda talentu, který se vydal na cestu k zapomnění.

PRÁVO 28. dubna