Článek
Konejšit musí i svoji mámu, babičku malého Petra. Mladá žena rázně odmítá soucit, ale je toho už na ni očividně moc.
I poté, co si vyslechla verdikt statiků, v domku vše omývala savem. Je to, jako když lidem sdělí, že jim nečekaně zemřel někdo blízký. Zprvu odmítají uvěřit.
„Kdo ví, třeba to není definitivní," doufala do poslední chvíle, ale hned dodala: „Táta holt stavěl z toho, co bylo. Základy jsou podemletý. Už se toho aspoň nedožil, zemřel před osmi lety.”
Babička zkolabovala. Zasahovala u ní záchranářka Zuzana Kosařová (31) z Liberce, veteránka z Iráku. Stanoviště má u humanitárního skladu ve vedlejším Hoříně.
Poskytuje zde lidem urgentní zdravotnickou pomoc navzdory tomu, že je ve druhém měsíci těhotenství. „Paní měla extrémně vysoký tlak, ale zvládli jsme to. Do nemocnice nakonec nemusela,“ dodala Kosařová.
Demolice definitivní byla. Den poté, co rozhodli statici, přijela četa. Hasiči, bagr, náklaďák a bourací kladiva. Rodina se snažila zachránit alespoň rámy oken. Dům byl zbourán na konci týdne.
Narušené základy z vepřovic
Bendová teď bydlí se synem u přítele, o babičku se musejí postarat. Ta v domě žila tři desítky let. Rovněž Péťa tady měl jistý domov.
„To bude dobrý. Přijde na jiný myšlenky. Policajti mu slíbili štěně,“ hledá optimismus Bendová, která zde vyrůstala.
„Možná je to tak lepší, že to šlo pryč úplně, než abychom se tady s tím mučili. Podřezat stěny a dělat nový základy by stálo víc než nový dům někde mimo záplavy,“ krčí rameny.
Pojistku dům samozřejmě neměl.
Co bude dál?
Jistotu však nemají ani lidé, kteří mají svůj majetek pojištěný. „Ono je to s pojistkami těžký. V roce 2006 mi pojišťovna sice zaplatila skutečnou škodu ze záplavy, ale hned za měsíc mi vypověděli smlouvu, a jen těžko jsem hledal jinou pojišťovnu. Kdo ví, jak se zachovají teď,“ říká Ladislav Dvorský z obce Dědibaby.
Ladislav Dvorský z obce Dědibaby si na zeď napsal výmluvné značky, kam sahaly poslední dvě katastrofální povodně. A nad ně nakreslil otazník...co bude dál?
Udělal si na zdi fixem výmluvně dvě rysky, kam sahala voda v roce 2002 a 2013. K nim připsal vykřičník. Nad ně dopsal otazník. To přesně vystihuje pocit tisíců lidí. Co bude dál?
Zem je stále nacucaná
„Chlapi, já teď odčerpávat vodu už nebudu, tak za týden možná. Půda je moc nacucaná, to vytáhnete o šedesát čísel čerpadlem a za den je to zpátky,“ ukazuje hasičům.
Všichni ve středních Čechách říkají: té vodě se letos nějak nechce pryč, drží se pořád v zemi.
Lidé se už snaží sanovat zasažené zdivo.
„Když jsem minule moc rychle odčerpával, tak spodní voda se mi natlačila tady na zeď. Barák byl v roce 2002 na stržení, ale podařilo se nám ho podkopat a udělat piloty z betonu a ocelových traverz. Teď to vydrželo, ale přízemí je zničené,“ dodává Dvorský.
Brambory zničené těsně před sklizní povodní.
Nešetří slovy chvály na vojáky z technického praporu v Rakovníku. „Prý je ti nahoře chtějí zrušit. Že se nestydí, vždyť bez nich bychom byli v háji. A nechávat to jen na hasičích nejde,“ rudne ve tváři Dvorský. O přehradách, o těch nechce už nic slyšet.
Povodňové ryby lákají, ale raději je nejezte
Lidé ze zatopených oblastí už ale chtějí zažít i nějakou radost. V povodňových lagunách proto loví kapitální kousky. „Stačí je dát do čisté vody,“ raduje se jeden z popovodňových rybářů. Jeden kapřík se už nese na pekáč v hospůdce nedaleko Veltrus. „To bude večer hostina,“ těší se štamgast.
„To jsou blázni. Ryby plavaly ve všem možným, často bývají plné parazitů,“ drží se za hlavu zdravotnice Kosařová, když na to v Hoříně přišla řeč. Jíst by lidé neměli ani brambory ze zaplavených polí.
Mrtvá ryba vyvržená po povodni na břehu Vltavy u Mělníka. Spousta z nich zůstala v lagunách. Zdravotníci nedoporučují konzumovat ani ty, které lidé uloví živé.
