Spíše je to krize vedení ČSSD než celé strany, která nikdy nebyla rozdělena. Je jen přirozené, že Miloš Zeman a Vladimír Špidla mají u různých členů různou oblibu. Uctívání jednoho představitele za současného zatracování druhého je však spíše výjimečné, bývá projevem psychické nevyrovnanosti. Nominací Jana Sokola se napětí v ČSSD značně zmírnilo.

Je ale stále příliš mnoho stoupenců ČSSD, kteří považují Špidlovo odmítnutí Zemana za podvod a litují, že aspoň já takové dopisy dostávám že Zeman, tento "velikán a nejlepší předseda všech dob, stojí osamocen bez podpory", že se mu jeho "nepřátelé pomstili a hluboce ho ponížili". Toto černo-bílé vidění nelze podceňovat. Nejde jen o chystaný sjezd ČSSD, ani o podporu voličů, nýbrž boření iluze, že motivy politických sporů jsou osobní, že pramení ze špatných povah.

Předsednictvo ČSSD by asi mělo předložit straně a veřejnosti stručnou analýzu působení Miloše Zemana za deset let jeho práce pro ČSSD. Jeho zásluhy jsou nesporné, vyvedení strany z postavení ponižovaných a odstrkávaných "levičáků", a to jak v politickém systému, tak v české společnosti, přispívají stále k jeho popularitě ve veřejnosti. Spornější je jeho působení ve vládě, to by ale měli rozebrat ti, kteří v ní neseděli, a nešetřit ani Vladimíra Špidlu a Stanislava Grosse.

Zemanova vláda zarazila přímé tunelování, upevnila mnohé nástroje právního státu. Z druhé strany byla Zemanova hesla jako "čisté ruce" či "postavení skinheadů mimo zákon" nebo "velký třesk" spíše jen propagačními bublinami. Základem svého vládnutí učinil Zeman neprůhledný sytém vzájemných výhod a protislužeb, vyrovnávající menšinové postavení vlády ve Sněmovně. Je nepodstatné, že se opoziční smlouvou orientoval zrovna na ODS.

Technické zajištění klientelistického systému, který je hlavním důvodem dnešního odporu proti Miloši Zemanovi, svěřil Zeman do rukou Miroslava Šloufa. Špidlova alergie na Šloufa jako vedoucího Zemanových poradců byla léta veřejně známa, chybně se však zaměňovala s antikomunismem. Odchodem Zemana z politiky se na spor o vládní a stranický klientelismus mělo zapomenout, také proto, že už není menšinová vláda a Špidla se snaží jednat průhledněji. Zemanovými pokusy o návrat se spor opět oživuje, protože Zemanův "styl" by znovu ohrozil společnost.

Jen jednou jsem hovořil s Miroslavem Šloufem déle, než trvá výměna pozdravu, museli jsme spolu někde čekat. Za půl hodiny mi dokázal popsat tolik svých zdařilých akcí a transakcí, ovšemže finančních, ve prospěch státu, vlády a ČSSD (dále se nešířil), tolik lstivých využití legálních možností, že mi šla hlava kolem. Ten člověk žil svými finančními úspěchy. Tehdy jsem pochopil to, co dnes napadá každého při sledování Šloufovy účasti ve prospěch podvodného H-Systému.

Tento přístup k životu, ke státu, k ČSSD, a také k právu a morálce, je předmětem sporu mezi zemanovci (i když oni si ho nepřipouštějí) a jejich odpůrci. Není to osobní spor.

Špidla se jistě dopustil mnoha chyb, především té, že věřil Zemanovu slibu, že z politiky odchází. Chybou jistě je i to, že veřejnosti nepředložil podrobnější kritiku Zemanova "stylu", jak klientelismus z úcty k Zemanovi nazývá.

Není korektní svádět dnešní napětí v ČSSD na nekomunikativnost a neschopnost Špidly. Problémem posledního půl roku nebyl Špidla, nýbrž Zeman, který neusnesl svůj odchod z politiky. A ještě dnes se z Vysočiny ozývá: "Za současného vedení ČSSD nebudu na podzim v přímé volbě kandidovat." Každý si přečte: "Zmařte, přátelé, třetí přímou volbu, zvolte na sjezdu jiné vedení a já se nechám lidem na podzim zvolit prezidentem." Smutné je konstatovat, že muž velkých zásluh o českou společnost ztratil zbytky soudnosti.

PRÁVO 24. února