Fond jim nabízel pozemky jiné, protože vychází z platného zákona, podle něhož Fond náhradní pozemky nabízí a restituent si mezi nimi jen vybírá.

Věc nejde tak daleko, že by ÚS mohl Pozemkovému fondu přikázat požadované pozemky vydat. Soudní rozsudky vyšly z faktu, že vlastníkem pozemků je stát a že jsou územním plánem určeny k zastavění domy pro bydlení, případně veřejně prospěšnou stavbou. Obec má podle zákona přednost před zájmem restituenta. Zrušení rozsudků sice neznamená přímé popření této zásady, je ale nepříjemné pro Fond i obce, protože zákon, jeho výklad i praxe Fondu jsou zpochybněny.

Nález ÚS je sice takový, že žalobu restituentek bude moci soud - po vypořádání s právními názory ÚS - opět zamítnout. Budou ale k tomu mít soudy dost odvahy? Bude mít Fond odvahu dál hájit zájmy obcí? O tom pochybuji.

Je přínosné, je-li soudcem ÚS i někdo, kdo žil v cizině a identifikuje se s odporem proti předlistopadovému režimu. Dokáže se lépe vcítit do požadavků obětí onoho režimu, v daném případě restituentů. V tomto případě to je místopředsedkyně ÚS Eliška Wagnerová, která je známa svou vstřícností vůči obětem komunistického bezpráví. Jako jedna z těchto obětí říkám - zaplaťpánbu, že ji u ÚS máme.

Je ovšem otázka, má-li v době nouzové, kdy i místopředsedové ÚS musejí pro nedostatek ústavních soudců zaskakovat jako členové tříčlenných senátů, v nich působit i místopředsedkyně ÚS jako zpravodajka případu. Zpravodajův názor bývá totiž pro rozhodnutí často závažný, a názor místopředsedkyně ÚS může být pro dva další ústavní soudce, jejichž působení podléhá jejím rozhodnutím, ještě závažnější.

Senát ÚS byl ale poctivý v tom, že musel zpochybnit či - řečeno kulantněji - v nových souvislostech nově vyložit - judikát Nejvyššího soudu (NS), podle něhož nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby (restituenta) na výběr náhradních pozemků. A nebylo to snadné, judikát pochází z ledna 2001, kdy byla předsedkyní NS sama Eliška Wagnerová.

Důkazním prostředkem byl i kontrolní závěr Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ), který Pozemkovému fondu vytkl nesprávný postup při plnění závazků státu vyplývajících z restitučních nároků. Tyto údajné vady nemusely sice mít vliv na napadené rozsudky obecných soudů, ale pro ÚS to byl významný argument pro podporu zbrusu nové, zatím přesně neformulované myšlenky, že když je Fond liknavý, dává to restituentovi právo pozemek si vybrat. Takové právo na odpor, uplatňované v případě, je-li činnost státních orgánů ochromena... Z ústavního nálezu plyne, že zástupkyně Fondu před ústním jednáním senátu ÚS kontrolní závěr NKÚ neznala, že nebyl součástí spisu v době, kdy se s ním seznamovala. To je ovšem vážné porušení zásady na spravedlivý proces. ÚS jednal, aby restituentkám toto právo u obecných soudů zaručil, a sám ho, pokud jde o Pozemkový fond jako vedlejšího účastníka řízení před ÚS, porušil.

A jak se takové vady ÚS vlastně zhojí? Zákon na to odpověď nedává. Nedávná zkušenost ÚS s pokutou, kterou za nesprávný postup jednoho (dnes již nesloužícího) ústavního soudce dostal český stát, ukazuje, že určitá možnost nápravy tu je - je to cesta stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Žádný předpis ani rozhodnutí nezakazuje státu a jeho Pozemkovému fondu do Štrasburku se obrátit. Opět: bude k tomu mít vláda a Pozemkový fond dost odvahy? V tomto případě by to stálo za to. Nejde totiž jen o jedno procedurální pochybení, ale o samu podstatu věci: Má restituent právo vybírat si nejlukrativnější stavební pozemky? Má Pozemkový fond povinnost přiměřeně hájit zájmy obcí?

PRÁVO 13. dubna