Dnes víme, co se stalo. A politická neudržitelnost situace je nyní zvýrazněna povstáním nábožensky radikálních a sociálně nejnuznějších složek "osvobozeného" obyvatelstva - jádro ozbrojenců Muktady Sadra (Mahdího armáda) je jistě tvořeno šíitskými extrémisty. Ale především to jsou chudí nezaměstnaní mladíci ze slumů iráckých velkých měst . Zbraň souběžně zdvihli i sunnité. Obě bojující, donedávna nepřátelské skupiny, se propojují. A získávají tím větší obecný respekt, čím více v protiakcích okupantů umírají obyčejní civilové a také děti. Národ jako by se teprve nyní formoval na společné bázi : Ať šíité, nebo sunnité, jsme islámští bratři a svoji zemi neprodáme, skandovalo se tento týden v iráckých mešitách.

Toto povstání ještě může být potlačeno západními spojenci podobně, jako Saddám v roce 1991 potlačil - za přihlížení těchže spojenců - povstání těchže šíitů. Ale sdílená vzpomínka na bitvu se společným nepřítelem, jenž při "obnovení pořádku" nutně dospěl k "vedlejším škodám", znamená jediné: v Iráku odteď každé politické uspořádání vnucené zvenčí bude zcela jistě postaveno na sopce, která se často připomene explozí. Politicky neudržitelná už dávno není jen "válka postavená na lžích a iluzích", jak to nedávno výjádřil Robert Fisk, blízkovýchodní zpravodaj britského listu The Independent - a jak to potvrdil sám státní tajemník USA Colin Powell, jenž teď veškerou vinu za politicky záměrně zkonstruované lži přisuzuje "nesolidním informacím" CIA.

Současný Irák, v němž se nespojují jen sunnité se šíity, ale i "teroristé všech zemí", je politickým fiaskem Bushovy takzvané války s terorismem. Nové prvky nynější revolty - braní rukojmích, jimž dokonce hrozí upálení zaživa - ukazují na teroristický rukopis.

Ale pozor! I v koloniálních válkách 19. století bývali domorodci vůči bílým mužům, přinášejícím do "zaostalých končin" svoji "vyšší kulturu", velmi xenofobní a nevýslovně krutí a vkutku barbarští. A lidé v Evropě si četli v novinách - jako dnes - s odporem o těch hrozných činech cizích ras, utkvěle nechápajících, co je pro ně dobré. Ale jinak tenkrát, v tehdejší éře "ozbrojené globalizace" do "civilizovaného světa" tolik nedoléhalo dunění děl v koloniích. A málokdo vnímal rozpor mezi realitou a nápisem, který vévodil Světové průmyslové výstavě 1900 v Londýně: Všichni lidé jsou bratři.

Slabá jsou citovaná Ramonetova slova, že irácká operace by byla finančně nákladná. Teď, když se stala skutkem, je finančně zcela katastrofální. Na válku a rekonstrukci okupované země vyčlenily USA už 160 miliard dolarů, přičemž horní odhad ryze vojenských nákladů činí 300 miliard a obnova zpustošené země až 100 milard (nehledě na zvýšené bezpečnostní náklady v řádu 80 miliard). To je strašné i pro bohatou zemi, jakou jsou USA, které vykazují (pochopitelně v dolarech) schodek ve výši půl biliónu. A je to strašné pro celý svět, v němž každé čtyři sekundy umírá hladem jedna lidská bytost. Do jak hluboké propasti nás ještě strhne tato nezodpovědná (a nejen fiskální) politika?

Samozřejmě je taková politika zničující i mediálně. "Ukrajinci ustoupili, Španělé a Kazaši se k ústupu chystají, Bulhaři volají o pomoc, Poláci se ptají, co vlastně v Iráku dělají, a Italové vyjednávají s nepřítelem," napsal v pátek francouzský deník Libération. Není k tomu skoro co dodat. Ani se hned žádný dodatek nevnucuje ke slovům téhož listu, že "Bush padá do jámy, kterou si sám vykopal". Co k tomu říci?

Přece jen něco: podpora americké veřejnosti pro George W. Bushe a jeho demokratického oponenta Johna Kerryho je pořád překvapivě vyrovnaná. A každý druhý Američan stále věří, že masakry 11. září přímo souvisejí se Saddámem. A právě toto chápání - s jeho širšími možnými následky - zdá se mi pro celý svět nejvíc neudržitelné, nákladné, zničující.

PRÁVO 10. dubna 2004